Tisíc jmen

Obracím se na vás, neboť jsem poctěn. Píšete mi dopisy. A v těch dopisech mi propůjčujete vyznamenání, každý monarchou ve své drobné zemi. Jednomu jsem ubožák; jinému nenávistník; další mne zove bláznem; jiný mi dává jméno docela osobní. Jak krásné to od vás je; patrně jde o dary, jimiž jste mě nestihli obdarovat o Štědrém dni. Tedy slyšte mou děkovnou řeč:

Tak docela nevím, co vás vede k té štědrosti. Ale mohu se domnívat. Je za tím touha po vyloučení cizorodého tělesa z tkáně zrůžovělé věčným přikyvováním? Ach, jak růžovoučké tvářičky nosíte a kolik péče věnujete uchování svého líbezného inkarnátu. Stojí to mnoho přemáhání, ale vaše vůle je z ocele. „Je to vůl, nakrmíme ho jitrocelem,“ povíte si a rozplýváte se i nad pitomostmi s vykřičníkem. Tak totiž velí strategie slabých. Mnozí z vás už nedělají nic jiného, než že otročí zákonu zachování energie. Je třeba potřít cukrovou vodou vlásky jednoho po druhé, a nejvíce té jedné, však vy víte které. Neboť jste vedeni ideou nekonečné směny, otroci vulgární ekonomie světa.

A proto jsem za přívlastky, jimiž mne častujete, rád. Jakmile jsou sneseny k mým nohám, mění se v dary. Co víc, mění se přímo v drahokamy, jimiž protéká světlo vaší malosti a vyznačuje jejich ryzost.