Hora a její kamarádi

Zastavte se chvíli, sesedněte z koňů kulhajících prériemi vašich světů a slyšte řeč o dobré paní Hoře a jejích kamarádech:

Žila byla paní Hora. Byla to dobrá paní, neboť se řídila staročeskou moudrostí, že ve věčném přitakání nejdále dojdeš. A skutečně – došla. Až na samý vrchol slávy jednoho malého místa na zemi, koutu všech koutů, jemuž se od nepaměti říkalo Písmák.

Dalo to práci, ale ne zas tak velikou. Bylo zapotřebí obklopit se dobrými kamarády. Jak získat dobrého kamaráda? Inu, polichotit mu, pozvat ho na chlebíček, jak se říká tady u nás v naší malé zemi. A tak se brousil drahokam party. Plagiáta, Alén-Diviš, Brambora, M.Koprofilka, Liána, Unavený Žeryk, Gonzík a další.

Paní Hoře bylo z toho nádherného srdečního rytmu, jímž parta bila, začasto na krajíčku, a tak o ní i psala. Pejsci, kočičky, labutě a srnky, v jejím antropomorfním světě měl každý z kamarádů svou zvířecí hlavu. Jen hlavu oslí si nasazovala sama, byl to její nejmilejší a nejhlouběji nevědomý rituál.