Holka na vdávání

Holka na vdávání

Je jí tak kolem čtyřiceti. No, holka na vdávání. Půlka už jí je z pixelů a bajtů, jak žije v digitálním světě, a druhá je samé kafíčko, jogging, Alpy a kokosová pláž. A k tomu ji čeká stáž – v jedné báječné korporaci se bude učit, jak umně prodat teplou vodu. Kamarádky jí radí: „Tak ještě počkej, třeba tě okouzlí ředitel, podlehneš svodu.“ „Hlavně se nech hnedka zbouchnout, děcko, to je ouva, z toho už nevycouvá.“ O hrnek s šlehačínem cinkne lžička, no, ještě to zváží, vždyť už má placeno léto na kubánské pláži. 

Manifest distanční lásky

Dotýkáme se slovy, nejsme z rodu materialistů. Utíkáme se k řeči, je nám milejší než vulgární tělesnost. Zní to jako manifest zoufalství? z nouze ctnost? Inu, můžeme tu otázku otevřít jako láhev vína, výhoda distanční lásky, digitálního klína.

Slečny z Avignonu

Rozvaleným otvorem vešel do jeskyně. Člověk sice nebyl uhněten pro tmu a vlhko, ale přijal to prostředí jako dočasnou ochranu před nebezpečím. Sešel hlouběji úzkým hrdlem skal až k ohni. V jeho světle se leskly tváře pěti nahých žen. Nahotice. Položil před ně čerstvé ovoce. Neřekly nic, jen k němu upíraly pohledy a rytmickými pohyby budily pohlavnost. I jemu pohlaví natékalo, až bylo jako přezrálé víno, jež přinesl darem. Když už scéna dospěla ve všech svých symbolech, byl v ní střet mužského a ženského v průsečíku pohlaví, byl v ní oheň i tma i vlhko i dary země, zachvěl se před obrazem na stěně. Ještě než člověk mohl tomu místu dát jméno Avignon, mohly tu docela stejné slečny vést stejnou chvíli smíchu a radosti.