Ranyt: Proměna; Část CV.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Podobně jeho stav vypadal několik dalších hodin. Až poté opět vládl svou vlastní silou pokračovat dál v průzkumu prastaré stavby. Nešlo se mu nejsnadněji, nedalo se ale nic dělat. Špička jeho meče téměř dřela o zem, jak nízko zbraň kvůli vysílení nesl. Zdálo se, že se jeho stav stále horší.

Překvapivě ale stačilo jen několik chvil chůze a do elfovy tváře se opět začínala vracet barva. Jeho stavy se po ukončení působení moci Šestého stále zhoršovaly. Nyní se cítil pouze prázdný. Nedokázal vnímat nic okolo sebe. Viděl i slyšel, ale vjemy v něm nezanechávaly žádný dojem. Cesta je vedla stále do větších hloubek. Konečně se v okolí objevilo něco, co vnímal zřetelněji.

Vstoupili do zvláštní komnaty. Byl v ní jen jeden úzký kamenný chodník. Stezku z obou stran obtékala podivná, temně šedivá  tekutina. Ihned v ní rozpoznal koncentrovanou moc svého boha. Z hladiny začínal stoupat černý dým a vyplňoval prostory po obou stranách nad nádržemi. Zdálo se, jako by v kouři rozpoznával postavy, všechny se mu klaněly a ze všech cítil tak dobře známou energii.

Prošel po pěšině a pokračoval dál. Očekávala je jen kratičká chodba, aby se před nimi objevil dokonalý výjev. Komnata, která byla vykládána drahokamy, všude rostly ony podivné svítivé květiny, stejné jako ta, jež se skláněla nad jezírkem. Téměř v jejím středu stál kamenný stůl, také přesně stejný, jaký potkali předtím.

Nejdůležitější byl ale objekt, jenž se nacházel skoro až na druhé straně mírně vlevo: podstavec s několika schody, na jehož vrchu stála brána. Byla naprosto jednoduchá, jenže nevedla nikam. Alespoň nikam do tohoto světa, byl to portál do úplně jiných dimenzí. Prostor mezi obloukem a dvěma sloupy byl vyplněn stejným černým kouřem, který zažili před několika okamžiky. Na schodech před průchodem neznámo kam stál velmi dobře oblečený muž. Na sobě měl jen lehké části zbroje, u pasu se mu houpala velmi elegantní zahnutá čepel. I samotná pochva byla natolik působivá, že z ní elf nemohl nějakou dobu spustit oči.

Bylo zřejmé, že na ně muž čeká. Při jejich příchodu vstal a s úsměvem rozpřáhl ruce, jako by je zde vítal. Elf nechápal, o jaký podvod tu jde. Toto musel přece být Firo'en Poute. Jeho pomsta byla na dosah, už ji měl téměř v ruce! Tasil svou zbraň. Rychlým zuřivým krokem se blížil k muži stojícímu před portálem. Požádal svého boha o pomoc. Naposledy. Tento boj rozhodne o všem.

Čekající muž se již přestal smát, i on sáhl po zbrani. Runami posetá čepel se dostala do dráhy elfovy zbraně, čímž zablokovala úder na hlavu. Elf byl ale znovu plný temné euforie, proto nepřestával zasazovat tvrdé údery. Protivník se stihal bránit celkem v klidu, jenže posedlý měl v ruce ještě jeden trumf. Přímo k vrahovi jeho rodičů se blížila střela vytvořená druidčinou energií. Rozprskla se o neviditelný štít.

Náhlý neúspěch vyděsil spíše Ranyta, ne jeho soupeře. Stačil zlomek vteřiny nepozornosti, aby se musel úderům bránit on. Pod neustávajícím náporem byl tlačen dozadu. Všechna dívčina kouzla se ukázala jako neúčinná. Ani on se nemohl bojovníkovi v šermířských schopnostech vyrovnat, a to dokonce s pomocí neskutečné síly od jeho boha. Vnímal, jak do něj proudí energie stále víc a víc, ale i jeho protivník jako by sílil. Cítil na stehnu první ostré říznutí.

Jako další následovala tvrdá rána pěstí do tváře. Síla úderu jím otočila na levou stranu, čehož soupeř využil a praštil ho do obličeje znovu jílcem meče. Elf se naposledy pokusil napřáhnout zbraň, krouživým pohybem svého meče mu ji ale vrah vykroutil z ruky. Meč dopadl na černé dlaždice o kus dál. Cítil tvrdý kopanec do hrudi a slyšel praskání svých žeber. Odlétl dozadu a spadl na záda. Ještě kus se smýkl po nablýskané podlaze. Jediným pohybem ruky poté vítěz souboje ještě odhodil dívku přes celou místnost. Tvrdě narazila na kamennou zeď a sesunula se až k její patě. Chtěla vstát, ale držely ji přízračné řetězy.

Elf jen matně cítil, jak k němu přistupuje vrah jeho rodičů a nyní i jeho zhubitel. Viděl, jak se nad ním sklání lidská tvář. Najednou se začal cítit o něco lépe. Zjistil, že ten, kdo jej právě porazil, ho léčí. Nechápavě se na zachránce díval, ten však jen zakroutil hlavou, jako by neměl náladu něco vysvětlovat někomu hloupému.

„Víš, Ranyte,“ začal muž, „ty vlastně ani netušíš, oč jde. Celou dobu tě jen vodili za nos všichni, kdo měli tu příležitost. Nech mě tedy, abych tě zasvětit do toho, jak se věci mají. To já jsem zabil tvé rodiče, znáš mne pod jménem Firo'en Poute. Jenže mi to nesmíš dávat za vinu, ten název ani nepatří mně. Ještě když svět, tak jak ho známe dnes, neexistoval, byl jen nekontrolovatelný chaos něčeho, co nikdo nedokáže popsat. Z toho vzešly nejmocnější bytosti, které daly vzniknout našim božstvům a bezpočtu jiných dalších božích bytostí. Bohové poté stvořili náš svět a jeden z nich přišel s naprosto novou myšlenkou. Chtěl stvořit služebníka. Mělo se jednat o živou bytost, ale nepředstavuj si nic pozitivního, jednalo se jen o naprosto oddaného otroka. Ostatní byli myšlenkou nadšeni, a nechali proto toho, kdo návrh přednesl, aby jej i uskutečnil. Byl tedy k životu přiveden Služebník. Naprosto oddaný a loajální jen svému pánovi. Bez dotazů či námitek plní jakýkoli příkaz. A ty, Ranyte, se právě díváš na první živou bytost. Ha, ano, já jsem Trittius Prvorozený a to já jsem na příkaz Šestého zabil tvé rodiče. Nedávej mi to za vinu, oba dva jsme jen malé loutky ve velkolepé hře. Věř mi, že i pouhá její pravidla přesahují tvé chápání, kterého jsi jako elf schopen. Ale co se dá dělat, otec mi dal rozkazy. Nyní vás tu nechám o samotě rozmýšlet nad věcmi, které jsem vám právě sdělil.“ S těmito slovy se otočil a nechal elfa ležet na zemi. Letmým pohybem ruky zbavil Daniru pout a sám zmizel v portále.

Ranyt se pomalu postavil na nohy. Přemýšlení mu stále nefungovalo úplně střízlivě, zato však jeho mysl jela na plné obrátky opojená předešlými přívaly energie. Pomalu přistupoval k průchodu do jiné dimenze. Ze všeho nejvíce chtěl projít. Tak jako tak je uvězněn za Stěnou a není jisté, že se bude moci vrátit zpět. Byl na pokraji smrti způsobené vyčerpáním. Jediné, co mu zbývalo, byla dívka, která jej neustále doprovázela. Podíval se na ni pohledem plným lítosti a otočil se směrem k bráně. Jako by ztratil jakékoli city i k ní. Až teď mu došlo, jak moc zlomený celou dobu vlastně byl. Naplnil jej pocit lehkosti, jelikož si uvědomil, že právě získá to, po čem touží nejvíce. Udělal první krok, druhý. Vztáhl ruku v marném gestu se přiblížit k bráně dříve, než bylo jeho unavené tělo schopné.

Došel téměř až k průchodu, když byl zastaven. Okolo krku se mu vrhla Danira. Pevně si ho přitiskla k sobě, aby jí nemohl odejít. Šeptem mu do ucha vyznala svou lásku. Podívala se mu do očí a přitiskla své rty k jeho ústům. V tu chvíli viděl Ranyt jen jediné východisko, které bylo navíc podpořeno zběsilým našeptáváním v jeho hlavě. Levou rukou si ji přitiskl ještě více k sobě, v pravé svíral malý předmět. Sám dost dobře nevěděl, co vlastně nyní provedl. Slyšel pouze hluboký výdech druidky, z něhož bylo poznat překvapení.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---