Hora: Vše je naprosto pravdivé!

Byv požádána, promluvila Hora o řeči. V tetelivém rozmaru podala cosi jako návod ke čtení či snad úvod do svého veledíla. Ale nebyl to než vaječný návod či snad úvod, vždyť posuďte sami:

Hora píše jeden ze svých tragických příběhů, jimiž si dláždí cestu k sentimentálním srdcím svých donátorů. Ti se okamžitě rozpouštějí jako panáci u madam Tussaud a odkládají lichotky a tipy, skládají k nohám své mistryně vše, co mají. A v jednu chvíli je Hora požádána, podobně jako se v televizi žádají celebrity o silvestrovské noci, aby pověděla něco o tom, jak vlastně pod jejíma rukama ty úžasné a nezapomenutelné a líbezné a mimoriadne zaujímavé a a dojemné a krásné a hezké a milé a heboučké příběhy vznikají. Hora se nenechá dlouho přemlouvat, k bradě si povytáhne ovčí pléd, usrkne z pampeliškového čaje a vypráví.

Inu, je to tak, že ženy neměly hodnotu, dívka hovoří a myslí raději ve vlastní řeči a zejména, ale to opravdu především - vše je naprosto pravdivé. Zbývá poděkovat zvídavému tazateli, a tak Hora děkuje, jako by přebírala Nobelovu cenu. Tazatel se zatajeným dechem čte, hltá každé slovo, které mu a dalším obdivcům jeho dobrá paní spisovatelka věnovala; a mlčí, neboť již nelze nic dodat, tady se završuje dílo.