Papírový drak

Byl krásný podzimní den. Slunce svítilo a vál příjemně chladivý vítr.

Na pole za městem směřoval otec s malým synem, který držel v rukou krásného papírového draka.

Drak se nemohl dočkat. Toužil po chvíli, kdy se poprvé vznese do vzduchu a poletí. Velkýma očima se rozhlížel okolo sebe, dychtivě vnímal i sebemenší závany větru, třapci na rožcích mu odpovídal a zlobilo ho jen to, že jeho nádherný barevný ocas je smotaný v chlapcových rukou.

„Už!“ myslel si. „Už tam budeme!“

A opravdu. Muž s chlapcem zabočili na polní cestu a vystoupali na mírný zatravněný kopec.

Otec synovi radil, jak si má draka připravit a jak docílit toho, aby se vznesl. Pak ho vzal do ruky, natáhl ji vzhůru, nasměroval ho proti větru a vložil chlapci do ruky provázek.

Drak se třásl. Chvěl se nedočkavostí, protože vítr se napíral do jeho papírového těla a lákal ho k letu. Třapce šustily a vítr, který už byl taky netrpělivý, trhal otci draka z ruky.

Konečně se chlapec rozběhl, provázek se napjal, otec draka vyhodil vzhůru a vítr ho podebral, vzal ho do náruče a vynesl ho do výšky. Chlapec se zastavil, aby se podíval, a vítr draka škodolibě pustil. Na krátký okamžik začal padat k zemi, ale otec vykřikl: „Běž!“, chlapec se znova rozběhl, vítr si draka zase zachytil a jeho let pokračoval.

Jak chlapec povoloval provázek, drak stoupal stále výš a výš. Tam nahoře se vítr změnil – zvážněl a vál rovnoměrně. Opíral se do draka, ten se na něj položil, jeho dlouhý, bohatý ocas se rozvinul a tělem se mu rozlila dosud nepoznaná slast – cítil se volný, nádherný, čistý a všemocný. Chlapec popouštěl provázek stále víc, už ani nemusel běžet, jen stál a s úžasem pozoroval letícího draka. I otec, ačkoliv to nebyl první drak, kterého pouštěl, znovu podlehl tomu kouzelnému okamžiku osvobození od zemské tíže.

Stáli tam dlouho, drak se nemohl nabažit. Chtěl výš, dál, vznášet se bez zastavení… Ale slunce se klonilo k západu, do dvou nepatrných postaviček na zemi se pouštěla zima a nakonec otec zavelel chlapci, aby draka stáhl dolů.

„Pustíme ho zase zítra,“ slíbil, a tak chlapec začal pomalu namotávat provázek na špulku.

Drak pocítil tah a zjistil, že začíná ztrácet výšku.  Ochromila ho hrůza z toho, že už nepocítí volnost, kterou poznal, a pokusil se vzepřít. Provázek se napjal, chlapec špulku jen taktak udržel v rukou. Uchopil ji tedy pevněji a začal znovu namotávat. Odpovědí mu bylo nové drakovo škubnutí. Vítr cítil, že drak nechce dolů a pomáhal mu ze všech sil. Tah ale zesílil, otec přišel synovi na pomoc a přitahoval draka s ním.

V drakovi se všechno příčilo.

„Ne! Nechci dolů! Chci letět!“ křičel bezhlasně. Jediný, kdo ho však slyšel, byl vítr. A tak se napřel do celé drakovy plochy, zadul tak silně, jak to jen podzimní vítr umí, a potom ještě víc, a v tu chvíli se provázek, napínaný z obou stran, s rupnutím přetrhl.

Chlapec s otcem sebou cukli dozadu, tak náhle se drak uvolnil, a vítr se ho zmocnil naplno. Jakmile však povolil protitah, drak ztratil schopnost se vznášet, vítr si s ním chvíli pohrával, ale drak byl příliš těžký a po kratičkém pocitu beztíže se začal ve spirále řítit k zemi.

Zachvátil ho strach ze střemhlavého letu. Vzduch mu hvízdal kolem třapců a země se nebezpečně rychle blížila a hrozila, že ho sevře v objetí, které rozdrtí jeho křehkou kostru.

Někdy však, ve chvílích, kdy záhuba je tak blízko, že je její dech cítit v zádech, stane se zázrak. A tento zázrak způsobil, že se drak najednou začal transformovat. Jeho tělo i ocas zprůhledněly, nabyly hadovitý tvar a třapce se protáhly do obrovských průsvitných křídel. Vítr, který se snažil zabránit jeho neodvratitelnému pádu, zapomněl překvapením vát a v údivu sledoval jeho přeměnu. Z papírového draka se stal OPRAVDOVÝ skleněný drak s protáhlou hlavou, ověnčenou korunou zahnutých rohů a smaragdovýma očima, který rozpřáhl nově nabytá křídla a několika mocnými máchnutími znovu nabral výšku.

Během pár vteřin se vznesl vysoko, převysoko, až mu postavičky zmizely z očí a letěl ještě výš, až tam, kde obloha tmavla nedostatkem vzduchu.

Otec se synem smutně hleděli na přetržený provázek a chlapci stékaly po tvářích slzy.

„Uletěl nám,“ pronesl plačtivě, otec ho konejšivě vzal okolo ramen a řekl:

„Neplač, draci jsou už takoví. Teď je volný a může si letět, kam se mu zamane…“

Utřel synovi slzy a vydali se zpátky k domovu. A kromě smutku cítili v srdci také podivný pocit doteku něčeho nezachytitelného a vzácného, s čím se člověk setkává jen velmi zřídka.

Skleněný drak se vznášel nad zemí a jeho srdce bylo obrovské a naplněné pocitem nekonečné svobody, svobody o to cennější, že byla vykoupena slzami. Letěl a letěl, bez zastavení, bez oddechu…

Létá tam stále, a bude létat navěky. Jen někdy, když se sluneční paprsky odrazí od jeho neviditelného lesklého těla, lidé zachytí nepochopitelný a prchavý záblesk na obloze, a po zbytek dne si lámou hlavu nad tím, co, a jestli vlastně vůbec něco, viděli…