ESC #30: Graw

„Psát?“ postarší paní za skleněnou přepážkou na úřadu práce se zamračila.

„Ano. Hledám zaměstnání, ve kterém bych mohl psát,“ neslevil jsem.

Zachmuřila se ještě víc a naklonila se k monitoru.

…

„Pást!“ zaradovala se. „Mám tu práci, kde byste mohl pást.“

„Já… neumím pást.“

„To nemůže být těžké,“ fandila mi. „Dělají to i psi.“

„Odešels z kanclu, abys moh' dělat práci, kterou dělaj psi?“

Seděli jsme s Pixelem na lavičce v parku a venčili Donatella.

„Ještě nevím, jestli to vezmu.“

„Neříkals, že chceš být spíš spisovatel?“

„Ukázalo se, že takovou kolonku na pracáku nemaj.“

Pixel potáhl z vaporizéru. „Tohle je nejsmutnější vykročení za svym snem, jaký jsem kdy viděl. Vypadals tak sebevědomě, kdyžs dával tu výpověď! Myslel jsem, že máš něco v rukávu. Ale tys byl jenom na koksu nebo nevim.“

„Měl jsem… prostě jenom pocit, že… mám druhou šanci. Že žiju jenom jednou. Ale podle všeho, když nechceš pracovat za 60 korun na hodinu, redaktorovi ani copywriterovi bez praxe nikde ruce neutrhnou.“

2 minuty jsme mlčeli. Donatello urazil 15 centimetrů.

„Chci se živit psaním.“ Uvědomil jsem si, že se poprvé slyším říct to nahlas. A bylo to vzrušující i hrozivé zároveň. „Ale ne o žehlicích prknech a zeštíhlujících punčochách. Chci psát něco zábavnýho. Nebo aspoň užitečnýho. Něco, při čem… bude lidem… líp.“ Můj pohled se zastavil na vysoké lípě a vzpomněl jsem si na tu u mámy na zahradě, na kterou jsme s rodiči a bráchou vždycky na silvestra házeli zapálené prskavky a doufali, že zůstanou viset v koruně. „Na chvíli… líp.“

„Jakože beletrii,“ ušklíbl se Pixel. „A třeba poezii bys ještě nechtěl?“

„Hmm… tak…“ začal jsem o tom uvažovat.

„Tím se NEDÁ živit, ty vole!“ Pixel utrhl pytlík na hovínka a plácl mě s ním do čela. „Leda bys psal porno pro submisivní maminy nebo o tom, jak vyrobit suši z okurky a toastovýho chleba. Prober se.“

Každý spisovatel by měl mít svého Pixela. Hemingway by se zastřelil už na základce. A Kafka by psal romány rovnou na PEPO.

 „A jak se má Sylva?“ pohladil jsem plastovou polokouli na vršku odpadkového koše.

„Nevim. Hele, jedna moje buchta dělá redaktorku v ňákejch raw novinách. Nebo… serveru. Nebo časopise,“ začal se šacovat. „Jmenuje se Grr nebo tak něco. Vyprávěla mi to při kunilingu. Moc si toho nepamatuju.“ Vytáhl cigaretový papírek a napsal na něj: ‚Půlnoční bouře‘ a telefonní číslo.

„To je bar?“

„To je ta holka.“

Potřetí jsem porovnal číslo popisné na displeji smartphonu se zrezlým plíškem na polozbořené zdi.

27.

To sedí.

Proč probůh vypadá redakce Graw, jako by ji vybombardovalo luftwaffe? Překročil jsem hromadu suti ozdobenou několika pneumatikami a kostrou dětského kočárku. Ti si příště setsakra rozmyslí nedat sauerkrautu pět hvězdiček z pěti.

Postavil jsem se před to, co tak na 50 % býval kdysi vchod. Ale nešlo zazvonit ani zaklepat. Místo zvonku trčel ze skuliny mezi cihlami jen roztřepený drát a vrata, vytržená z pantů, se válela opodál. Nechtělo se mi jen tak drze vejít, tak jsem sebral ze země dvířka mikrovlnné trouby a zabušil s nimi na střep bidetu. Zpoza rohu se přiřítili tři retrívři a zakrslé prasátko.

„Athosi! Porthosi!“ volalo za nimi děvče v obří pletené čepici v jamajských barvách.

„B–ouře?“ vystřelil jsem, soudě čistě podle mráčku s bleskem na batikovaném triku.

„Áh. Brýtro, šmoulo,“ vyšlo to. „Jdeš na redakční radu?“ Přišla až ke mně, vzala do ruky dred a pošimrala mě s ním na špičce nosu.

„Chtěls vypadnout z kanclu? Chtěl. Tohle je teprv openspaaaace!“ rozpřáhla paže, zaklonila hlavu k nebi a začala se točit kolem své osy, dokud neztratila rovnováhu a nespadla do krabice od bio banánů. „Pojď. Představím tě ostatním.“

„Mía, Draky, Rocky, Derek, Kulich, Sanny, Viola, Šotek, Grizzly, Rita, Evžen, Infinity.“

Uprostřed kuchyně, která vypadala, jako by ji designoval nepříčetný indián z Přeletu nad kukaččím hnízdem, různě postávalo, posedávalo a pokuřovalo tucet dredatých existencí. Tři z nich byli určitě muži, protože měli vousy. Jedna měla ňadra. Pohlaví zbytku zůstávalo víceméně hádankou.

„A-hoj,“ bázlivě jsem zamával. „Tak vy… všichni tady… píšete do časáku.“ Zvednul jsem povzbudivě palec pravé ruky: „Cool cool. Pecičkaa. Cajk. Lajk.“ Použil jsem záměrně takový slovník, abych zastřel, že jsem tu zřejmě nejstarší.

„Ne. My tady jenom bydlíme,“ utrousil druhý zleva, sebral z kredence motyčku a kočku a prošel dírou ve zdi na záhon s cherry rajčaty.

Věnoval jsem Bouři tázavý pohled.

„Do Graw píšeme jen tři,“ vysvětlila. „Ostatní dělají zas jiné věci. Ale žijeme tady spolu. Co-housing.“

„Ko-ho…?“

„Nevěříme, že můžeš dostat spoustu věcí od jednoho člověka.“ Z vedlejší místnosti přicupitala další osoba s prsy a začala od všech vybírat svršky do prádelního koše. Snad každého při tom políbila. Některé i jazykem. Jeden z Rumcajsů do toho začal servírovat mističky s guacamole.

„Kapitalismus nás chce udržet nanejvýš ve dvou. Mezi čtyřmi stěnami.“ „Izolované. Bezmocné.“ Klubko dredů za sebe dokončovalo věty tak plynule, že ani nešlo poznat, kdo zrovna hovoří. „Aby si každej koupil vlastní plazmu, pračku a vysavač.“ „Dva lidi se rychle omrzej. Zapomenou si dávat. A pak už jen mlčky seděj a poslouchaj bullshity z médií. Tak se jim to líbí.“

„No dobře, ale–“ zprava jsem vyfásl svoji mističku. Zleva francouzák a štípnutí do zadku. „Ehh… děkuju.“

„Pojď,“ Bouře mě chytla za poutko u riflí. „Seznámím tě s Bulvou. To je šéfredaktor. Vysvětlí ti, vo co gou. Trochu to prožívá, tak se nelekni.“

Vešli jsme do ruin další neurčité místnosti. Na židli ukradené ze zahrádky McDonaldu seděl zavalitý proplešlý týpek v mikině ZZ top a kloval do psacího stroje položeného na nočním stolku. Přestože mu zbývaly vlasy už jen na týle, nezapomněl si z nich uplést poslední tři smutné dredy. Aby měl soukromí, vytvořil si kubikl tak, že psal čelem do spíže.

„Vy to píšete na psacím stroji?“ špitl jsem směrem k Bouři.

„Jenom když nám dojdou baterky v noteboocích,“ pokrčila rameny. „Nemáme tady elektřinu. Šotek to pak chodí přepisovat do městské knihovny. Bulvo,“ zaklepala mu na rameno a vytrhla ho z flow. „Zasvěť, prosím tě, tady šmoulu.“

Bulva se prudce otočil s židlí, zadíval se mi zpříma do očí a spustil sugestivním tónem: „Raw je živá strava. Chceš být NAŽIVU?!“ vybafl, praštil u toho dlaní do zdi a odsekl kus omítky.

Mlčel jsem v domnění, že jde o řečnickou otázku. Když bylo už 15 vteřin ticho, nepřesvědčivě jsem pokýval.

„NEVAAAŘ!“ Když máte slabou pointu, nezbývá než ji aspoň vykřiknout. „Vařením se znehodnocuje většina enzymů, vitamínů a dalších výživných látek. Když si uvaříš, jíš už jenom mrtvou hmotu. Jediný hrnec, ve kterém by se mělo jídlo vařit, je lidské tělo.“

Z kuchyně přiběhlo zakrslé prasátko a začalo Bulvovi přežvykovat nohavici. „D’Artagnane, fuj!“

„Baví vás tahle práce?“ zajímal jsem se.

„Pochopitelně! Je to poslání!“ zahřímal vzrušeně. „Žurnalistika je hlas doby. Hlídací pes demokracie! Klávesnice je mocnější než meč.“

„I když píšete o brokolici?“

„Víc než o čem jiném!“ gestikuloval rozvášněně rukama ve vzduchu. „Jsme to, co jíme! Není daleko doba, kdy první food blogger získá Pulitzerovu cenu!“

Možná puding-celerovou.

„Dost řečí. Mám tady pro tebe lahůdku, aby ses mohl předvést,“ sehnul se, ponořil se mezi lejstra do spodní přihrádky porouchané ledničky a podal mi černobílý A5kový letáček s klipartem sluníčka a nápisem v Comic Sans:

ZLATÁ LODYHA: Výstava košťálové zeleniny.