Tak nám tu bylo dobře

Přicházím k vám s dobrou zvěstí. Tedy slyšte, prastarý příběh o vyhnání z ráje ožil. Jedna z místních žen mu vdechla život těmito slovy: Zatím jsme si tu užívali přátelství, legraci a pohodu. Konečně by nás, krysí hejno, postavili "do latě" tak, že sij eště rádi sami sobě nafackujeme.

Když Bůh na prvního člověka za jeho hříšné jednání seskal pohromu, nechal jej plazit po břiše jako zvíře a vůbec zakoušet všech útrap života pozemského, měl především v úmyslu vystavit člověka jeho vlastní nahotě. Ano, člověk si měl uvědomit, že sám před sebou i Bohem stojí nahý, odhalený. Už neměl žít v rajském bezkonfliktním stavu, svět se pro něj stal místem nebezpečí, rozporů a konfliktu. A dokonce i chaosu.

Přátelé, i vy, a zejména vy, kteří chcete vylučovat druhé pro jejich ostrý tón, jenž vám není libý, mějte na paměti, že ráj není. Jedna z vás si to sice až posud myslela, ale její prozření bylo jen soukromým činem. Nikoli, ráj není a nebude. Ale proto netruchleme, ba naopak, smějme se a radujme se z ostrých hran, jimiž svět  náš jest protkán. Libujme si v rozporech, jimiž každý a všichni kypíme. Ukazujme si na ně a učme se tím. Milujme chaos, do něhož jsme byli vrženi!