Továrna na básníky

"Hybaj básníci do práce,“ obořil se Velký písmák na čeládku rozmístěnou v plechové hale. Každý z človíčků měl svou židli, stolek a laptop s jablíčkem. Krčili se, někteří ještě postaru žvýkali tužku a sem tam zapisovali do papírového notesu myšlenky.

„Tak, pazdráte, cos sesmolil?“ sklonil se Velký písmák nad jedním z nahrbených písmáků. „Píšu o tom, jak je na světě krásně. Verše mám již svázané, formátuji a chystám se k odeslání díla na oběžnou dráhu internetu.“ Velký písmák nahlédl do displeje, povytáhl obočí a beze slova přešel k dalšímu maličkému. „A co ty, pověz. Cos světu uchystal za překvapení? "Jsem sotva hotov, mistře, píšu o nespravedlnosti lidí,“ odpověděl písmák rozhodně. Jeho rozhodnost utvrzovalo tematické zaměření práce. „Tak nespravedlnosti, říkáš.. A co kdybych ti teď práci nenávratně zničil. Byla by to nespravedlnost, či nebyla?“ opáčil Velký písmák s orientální lstivostí. Učedník zadumaně kýval hlavou ze strany na stranu a po chvíli odvětil: „Snesl byste mistře důkaz mých tvrzení. To by jistě nebyla nespravdelnost.“ Velký písmák se sklonil nad přístrojem a odpojil jej z elektřiny. Přešel k ženě freneticky sepisující dlouhou povídku. „O čem píšeš, nešťastnice?“ zahlaholil. „O vší bolesti světa, o nemocných a slabých, o lidech zlých i těch s dobrým srdcem. Už jsem u padesáté deváté strany a stále se nemohu dobrat dobra.“ Žínka nad klávesnicí se rozvzlykala. „Co tě tak pohnulo, že lidé jsou zlí?“ nevzrušeně se otázal Velký písmák. „Dojala jsem se nad vlastním dojetím,“ přiznala žena tiše, tak aby ji neslyšeli ostatní. „Sundej tu sentimentální škrabošku a pohlédni světu do tváře, jak jsi ty a jak je on,“ zasyčel Velký písmák. „A co ty?“ otočil se k čudákovi vesele klepajícímu do přístroje. "Píšu takové jejdoviny voloviny," zazubil se střapatý mužík a dvakrát udeřil čelem o stůl. Velký písmák ho chytil v zátylku a udeřil mu čelem o stůl: do třetice. Přešel ke skrumáži, z níž létaly vlaštovky, chmýří bodláků, slunce a horký venkovský vzduch. „Tak, čím jste přispěli lidstvu?“ „Píšeme každý své haiku,“ ozvalo se sborem. Velký písmák nahlédl do prskanců slov. „A je vám známo, že haiku má své nezastupitelné místo v rituálu harakiri?“ zvýšil hlas na spiklence lenosti. Ti si ale jeho poznámku vyložili po svém a namísto po noži se ohlíželi po rýžové kořalce. Pak pozornost Velkého písmáka zaujal mladík sedící jen tak zbůhdarma s rukama složenýma na prsou. Aniž by byl tázán, hned hlásil: „Za mě texty píše program. Takhle už se píšou celé knihy, ba celé ságy, obvykle to používají na severu; to Rowlingová s tím přišla.“ Jak málo, ba vůbec nic, nepsal, o tíc žvanil. „Jsi pecivál a podvodník. Kliď se odsud,“ nebral si Velký písmák servítky. „Mistře, nebuďte bláhovec, stroj, nebo člověk?“ blekotal ještě v plechových vratech na svou plechovou hubu vyhnanec. Žena píšící šedesátou stranu si odplivla a spokojeně se ušklíbla.       

Zvuk ťukajících kláves se nesl do ztracena, takže hala posluchači připomínala obrovský úl, do něhož včeličky přinášely každá svůj vklad sladkému dílu světa. "Odesílat, odesílat," tleskal Velký písmák a písmáci narychlo formátovali a odesílali textové soubory.

Tak zase zítra.