Ležel jsem na posteli a převaloval se. Snažil jsem se brzy usnout, abych mohl dobře vstát ráno do školy: ale přitom jsem stále myšlenkami narážel na jeden balvan: jinakost.
"Arne, ty nezapadáš." řekl jsem si. Už to jméno. Máma mi ho dala po nějakém literátovi nebo co: takové jméno skoro nikdo nemá.
Chovám netopýry: baví mě to. Ale nějak se mi nedaří najít nikoho, s kým bych si o tom mohl povídat. Ach jo. Zkusil jsem si upravit polštář, aby se mi leželo lépe.
Chtěl bych hrát curling, ale nepodařilo se mi sestavit tým. Stejná písnička, nikoho to nezajímá.
Co bych nejradši po škole dělal? Kreslil mapy. Nejlépe nějaké, kde jsou fjordy, jako v severní Evropě. Ve třídě chtějí všichni být programátoři nebo ekonomové. Zívnul jsem. Konečně snad přichází spánek.
* * *
Probudil jsem se nečekaně v nemocniční posteli: ale takové nějaké divné. Vzduch tu měl zvláštní příchuť a skláněl se nade mnou lékař v bílém plášti.
"Ahoj, vítám tě na tvojí domovské planetě. Nyní bys měl být už stabilizovaný. Dříve jsme měli instrukce připravovat nově příchozí na situaci postupně, ale ukázalo se, že náhlé uvedení subjektu do celé věci je efektivnější."
"He?" náhle jsem netušil, co se děje.
"Kdysi byly ve vesmíru strašlivé války mezi různými civilizacemi: civilizace se vzájemně nechápaly kvůli své jinakosti. Poté se představitelé všech hlavních kultur dohodli, že založí něco jako testovací laboratoř, aby bytosti našly společnou řeč. Tento neúspěšný projekt se nazýval planeta Země: bytosti z různých kultur se na nějakou dobu staly různými národy a odlišnými zájmovými skupinami. V oblasti byla rychlost omezena na rychlost světla, aby bytosti ze Země nekontaminovaly zbytek vesmíru. Bohužel: projekt nebyl úspěšný, války a hádky pokračovaly i na Zemi. Tak se nyní každá duše vrací do svého světa, do světa, kde žijí lidé stejní jako je ona. Už nebudeš limitován svojí jinakostí! Pojď, tady Arne tě uvede do nového světa."
Hubený kluk (sám jsem také hodně štíhlý) náhle vykoukl zpoza lékařova pláště:
"Ahoj, jak se jmenuješ?"
"Arne." hlesl jsem.
"Taky?" zeptal se, "no jo, nejpoužívanější jméno na planetě, to jsem si mohl myslet. Co bys chtěl dělat?"
"Chtěl jsem být kartografem!" zvolal jsem nadšeně.
"A kdo ne?" obrátil můj jmenovec oči v sloup, "to bys musel být opravdu, ale opravdu hódně dobrý! A co teprve kdybys chtěl dělat třeba v oblasti Xomska, kde jsou fjordy: to je, panečku, úzký profil! Jak to tak vidím, tak z tebe nakonec bude nějaký ten programátor nebo ekonom: to nechce skoro nikdo dělat, tak tam není takový nával."
"Já... já chovám netopýry!" pokusil jsem se ještě o něco.
"A kdo ne?" povzdechl si druhý (a asi ne poslední) Arne: "asi nejnudnější téma k hovoru které znám, protože to dělá opravdu každý."
"Mohl..." zkusil jsem ještě štěstí, "mohl bych jít do curlingového týmu?"
"To těžko, kluby praskají ve švech. Musel bys hodně, fakt hodně vyniknout, abys prošel konkursem."
Tady jsem prostě tuctový. Jeden z mnoha. Myslel jsem, že zapadnu, ale tak nějak mi to stírá identitu...
Vtom začal jeden stroj vedle mé postele blikat.
"Pole duše nestabilní!" vyhrkl doktor. Začal jsem omdlévat a celá místnost se pohroužila do tmy....
* * *
Probudil jsem se ráno ve své staré dobré posteli v normální České republice. Země.. experiment.. že by sen?
Za chvíli přišla do pokoje máma: "Ahoj Arne! Vylez z pelechu, ať nepřijdeš pozdě do školy! Jo: málem bych zapomněla: moje nová kolegyně z práce má dceru a tu děsně zajímal ten tvůj chov netopýrů: že o tom ještě nikdy neslyšela!"
Jo, jo: ono to má i své výhody, být "jiný".
Písmák