Honzýkova cesta za poezií

Nejprve si připomeňme veledílo, jemuž se přišlo poklonit přes čtyřicet králů z celého světa:

Neber mě do baru samoto moje
Vždyť mám jen tisíc slov..!
Rybí je touha umluvit splav
Tak nech mě být
nech mě  být
samoto všech...!
Krásná je nelidskost červených střech.

Ano, právě nad těmito za sebe prostě naskládanými slovy autora Honzýka ustrnulo v úžas takové množství zdejších bá-snivců. A šeptali si mezi sebou: Básník promluvil. Ano, doplňme, to básník promluvil řečí větrů; však nejsou za těmi větry živly, nýbrž živiny.

O hlubinném básnictví, jak jsem si tuto polohu psaní nazval, jsem už jednou referoval. A nebyl jsem zcela korektní, když jsem neupřesnil, respektive neupozornil na to, že ono psaní nemá s poezií, básnictvím nic společného; že označení „básnictví“ je jen ironickou a pomocnou značkou; přidržme se jí ale i nyní.

Hlubinné básnictví je svého druhu soukromou řečí. Soukromá řeč není jen další z metafor, je to také vědecký termín, užívaný analytickou filosofií pro takové výpovědi, které nespadají do žádné pravidly řízené jazykové praxe, a nelze jim proto rozumět; jsou soukromou věcí mluvčího. Typickou soukromou řečí je „schizofreničtina“, jakási komunikace s neznámem duševně nemocných. Kromě patologických projevů je ale za příklad možno směle označit jisté formy „básnění – blábolení“. A tady se mi zdá, že označení básnění-blábolení by mělo nahradit pojem hlubinného básnění, neboť sestupovat do hlubin, až k samé podstatě slov a věcí, jak činili kupříkladu Heidegger nebo Skácel (od básníka autor umí jen krást, jak jinak vysvětlit podobnost posledního verše se Skácelovým: Krásná je nepotřeba nářku.), je skutečný čin na hranici poezie a filosofie.

Tak tedy básnění-blábolení. Citovaný text je výmluvnou ukázkou. Jistě není vždy možné uplatnit pravidla rozumného výkladu textu, zvlášť básnického, beze zbytku; mnohdy může zůstat něco, co uchopit nelze, neboť naše řeč je příliš krátká na to, aby postihla všechny věci a jevy v nás a kolem nás, celou strukturu světa a vesmíru. Nicméně takový text, jímž se mluvčí zcela vymknul struktuře jazykové, snad aby v dobré vůli nacházel tajemství struktury světa, svědčí o jeho nezralosti a značné nekompetentnosti. Prvním zákonem veškerého umění je řemeslo; tam, kde sachází, nemůže být ani umění.

V ukazovaném textu a vůbec tvorbě autora řemeslo schází velmi nápadně. Co kdybychom se ale rozhodli textu přiznat úlevu, tak jak se poskytuje dětem ve zvláštních školách úleva z nároků, ať už je za tím velkorysost, pohodlnost anebo plán objevit v nich jiný talent. Ostatně mnohé z zmiňovaných textů schizofraniků také nejsou sevřeny pevnou formou, a přesto mají své kouzlo, připomeňme jen mnohé z geniálního díla Antonina Artauda anebo často kouzelné vyprávěnky malých dětí; v zdejšícm prostoru nelze v tomto směru upřít magnetizující syrovost autorce amoresperos. Pokud takto přistoupíme k našemu autorovi, nevymačkáme z jeho textu žádnou šťávu. Chybí autentičnost, ta je naopak nahrazena jakousi nepovedenou dekadentní pózou přestárlého seladona, který už ve své impotenci ztratil i chuť obrážet noční podniky. A chybí fantazie, kterou autor marně nahrazuje hledáním materiálu v podvodním světě: sám podvodník.