Svět podle Huga - Sklizeň

Sklizeň


V nemocnici se mi zdálo o letních zahradnických pracích.
Tato činnost prospěšná půdě i tělu vynese na světlo boží apoštola místní pijácký komunity Dáru Vápeníka.
S Dárou jsme se s ničím moc nemazali.
Když pít, tak do duta.
Když nakupovat, tedy s ostudou.
A když makat, tak dokud nebyly láhve prázdný.
V Tescu už si na dvojku výstředních návštěvníků nenápadně ukazujou pokladnice.
Hlášky typu :
„Mámo, vzala jsi zákaznickou kartu?“
nebo
„Ukaž táto, já to líp složím do tašky,“ dostávají personál na lopatky.
A my vymýšleli, jak se ještě víc znemožnit a venku puknout smíchy.
Máma Tesco má otevřenou náruč často, páč denní bar je potřeba doplňovat.
Balík šesti dvoulitrovejch  petek piva kořeněnej půlkou rumu.
Rozjížděcí nálož před návštěvou brlohu ve Flamengu.
Na přelomu června a července, když jsme se pokusili uvařit člověka, bylo nutný zastat i na zahradě krapet práce. Pletí jahod, zalívání rajčat a setí trávy šlo hladce, jako po másle.
Když už měl Dára řádnou špici, osvítil ho úžasnej nápad.
„Jdeme vařit!“
„Vaříme vždycky, když se nalejeme,“nesměle podotýkám.
„No a? Vždycky jsme to snědli.“
Dára je kulinářskej guru, ale zamanul si fušovat i do farmacie a že vyrobíme účinný mastičky pro nemocnou mamku. Proto ta rychle rostoucí tráva.
Dokáže důmyslně vařit metodou progresivního nárůstu objemů v krátkém časovém úseku na úkor nedotknutelných zásob proviantního skladu.
Jednoduše řečeno, položí na sporák velmi skromný rendlík a během první hodinky jej musí vyměnit za 6-7 litrovej hrnec + 2 pánve. Prostě stále hledá, inovuje, přidává … a já loupu, krájím, ochutnávám. Dvojka ožralků se v extatických pohybech přesunuje po kuchyni a do toho se občas přidá mamina pana domácího, trpící Alzheimerem. To je teprve malé nekonvenční trio.
Samozvaný kuchař  měl trpělivosti na rozdávání a tak ji rozdal.
Jal se řezat maso.
Vepřový.
Řezal a řezal.
Za chvíli bylo všude krve, jak z prasete.
„Není to divný? Tolik krve?“
„Není. Vaříme s nadšením,“ smál se Dára a polkl rumcajze.
Já taky.

Ležela na podlaze.
Válela se na lince.
Pronikla do lednice.
Koulela se po stole.
Prskala na pánvičce.
Roztekla se v hrnci.
Ufik si kus prstu a tak ji nechal stříkat.
Začal jsem běhat po kuchyni jako cvok.
S utěrkou.
Jen se mi zadařilo vyčistit kus místnosti, už hořelo jinde.
„Všude je plno krve. Sakra, zavaž si tu ruku. Nestíhám utírat.“
„Ty vole. A jak budu vařit?“
„Aha. To je fakt. Máš aspoň všech pět prstů? Tenhle je kratší.“
„Hele, devět! Desátej musim naroubovat.“
„Haha. Dáme trochu piva. Třeba se to zklidní.“
Dalším rumíkem jsme nahradili ztrátu krve a podařilo se mi ovázat ránu kusem hadru.
Konečně přestal stříkat.

Jasně si vzpomínám, že jídlo bylo vynikající.
Stejně jako tráva, která mě na město pohádky přerostla o půl metru a ztloustla na pět cenťáků v průměru.
“Není čas sklizně?“ povídám.
„Hugo, neplaš. Dočkej času jako husa šišek.“
Tak jsme začli čekat.
Pilně jsme požírali rajský jabka, jejichž lilkovice se krčily pod více než 2m pralesem z osmice semínek.
A čekali jsme další dny až do víkendu.
V sobotu se dostavili loupežníci.
Sklidili za nás.
Ztráty byly nenahraditelný, nikoli ultimativní.
Až do úterý.
Na zdvořilostní návštěvu přišli po ránu ochránci a pomahači.
Sklidili za nás zbytek bohatý úrody.
Do poslední mrti.
Odvedli i mamku.
Nato mě vzbudila princezna v sesterskym stejnokroji.
„Vstávej medvídku …“