Žena je nástroj tajuplný, 
snad harfa, co struna, to cit,
pohladím něžnou sestru Luny, 
a pak ji zkusím rozeznít… 

 Tváře její jak slunečnice 

září, když ke mně stáčí zrak, 
pohled plápolá jako svíce, 
a srdce její nejinak… 

Ještě před chvilinkou jsem hledal 
kde tesař díru zanechal, 
teď už bych žití vale nedal, 
vždyť stvořen jsem, bych miloval! 

A kdo si Lásku moji více 
zaslouží než ta nádherná 
dvounohá milá nezbednice,, 
co v očích pár plamínků má?