Flint & Macho

Povídka je součástí mé nové knihy Hormon štěstí, která je nyní k dostání na internetu (třeba Kosmas). Tak kdyby chtěl někdo podpořit chudého autora a zkazit si večer brakovou literaturou, směle do toho : ) 

„Ale proč vůbec psát?“ pomyslel jsem. Už dvě hodiny jsem si na internetu

čet povídky. Nebavilo mě to. Projel jsem snad dvacet dílek amatérskejch

pisálků, ale všechno bylo na nic. Podělaný intošové!

Dolil jsem si víno, vypnul počítač a přesunul se do obýváku. Natáhnul

jsem se do křesla, dal si nohy na stůl a dál degustoval to vynikající italský

Primitivo.

Ze všeho nejvíc jsem se děsil chudoby, tak proč jsem do toho vůbec šel?

Prodělat skoro půl milionu za jedinej tejden! Načal jsem další láhev – do

toho telefon:

„Prosim?“

„Tady Lukáš, můžu dál?“

„Nazdar Luky! Co tady děláš? Je sobota!“

„Nesu nový zboží!“

„Tak na co čekáš?“

„Neni špatná,“ řek jsem a nabídnul Lukymu víno. Odmítnul a zeptal

se na kafe.

„Víš, že kafe nepiju,“ já na to.

„A jak můžeš přežít?“

„Kokain.“

Zasmáli jsme se, zatímco nový zboží stálo uprostřed obýváku, jak ji

pánbůh stvořil.

„Pěkná, ne?“ pochválil svůj úlovek můj asistent přes styk s veřejností.

„Ať se otočí!“ poručil jsem a nalil si další skleničku. Padala na mě únava.

Potřeboval bych lajnu, ale doma nic nebylo. Díval jsem se na nádhernej

zadek a v nose lovil zbytky zaschlýho prášku z minulý noci.

„Zavolej Vladovi, vem ji do studia a udělejte pár fotek.“

„V sobotu?“

„Tak proč si ji sem vodil?“

„Dobře. A co ty?“

„Asi se natáhnu. Jsem ňákej přešlej – čuměl jsem celý dopoledne do

počítače.“

„Zase si hledal nový talenty?“ zasmál se.

Nic jsem na to neřek. Když odešli, lehnul jsem si na gauč a pokoušel

usnout. Marně. Načal jsem třetí fl ašku a zkoušel se začíst do knihy, jejíž

vydání jsem financoval.

Když jsem toho pisálka čet na internetu poprvý, hrozně mě to nadchlo.

Zavolal jsem mu a nabídnul vydání knihy. Chtěl jsem si s ním domluvit

schůzku, ale on trval na e-mailu. Chce prejt zůstat v anonymitě. I to se

mi líbilo. Měl svůj styl.

Udělal jsem mu nádhernou pevnou vazbu, za kterou by se nestyděl

ani Viewegh. Podplatil jsem pár novinářskejch krys a zařídil mu

kladný recenze v časopisech, ale za minulej tejden se prodalo jen

pár výtisků.

Z rozčílení jsem se postavil a začal chodit po místnosti.

A ten hajzl se ani neobtěžuje mi osobně poděkovat!

V poslední době jsem měl hrozný deprese při pomyšlení, že mě budou

do konce života živit prasárny. Nechtěl jsem skončit jako Flint a čekat,

až mě nějakej fanatickej moralista odkrouhne. Chtěl jsem udělat něco

vznešenýho, a teď to mám – půl milionu v hajzlu a žádnej vděk!

Vzal jsem mobil a vymačkal jeho číslo.

„Ahoj, tady je tvůj mecenáš.“

„Já právě obědvám. Nemohl byste zavolat později?“

„Dobře, ne počkej, vlastně čekat nemůžu! Potřebuju se s tebou setkat,

udělat nějaký propagační fotky a zařídit rozhovor v Reflexu, protože jinak

bude nízká prodejnost.“

„Ale mně nízká prodejnost nevadí.“

„Mně ale kurva vadí! Já do tebe vložil velkej balík peněz a očekávám,

že se mi budeš nějak revanšovat, rozumíš?!“

„Ale to nebylo v podmínce.“

„V jaký podmínce, do prdele?! Dyk nebyla žádná smlouva. Páníček se

ani neuráčil mi osobně poděkovat, ale teď začnou podmínky a ty… haló?“

Ten parchant zavěsil! Mrštil jsem telefonem o zem. Přešlapoval jsem

po pokoji jak smyslů zbavenej. Pak jsem si vzpomněl, že jsem mu pár

výtisků poslal poštou. Procházel jsem e-maily, dokud jsem nenarazil na

jeho adresu. Z torza Nokie jsem vytáhnul simkartu, z šuplíku vylovil

jeden z mnoha náhradních mobilů a vyrazil.

Bydlel ve starým činžáku v Nuslích. Jeho jméno ale na žádným zvonku

nebylo. Vlastně většina z nich byla nenadepsaná. Po třetím náhodným

pokusu se v okně ve druhým patře objevila plešatá hlava. V tu chvíli jsem

si uvědomil, že ani nevim, jak vypadá, a že to jeho přiblblý příjmení může

bejt pseudonym.

„Co chcete?“

„Bydlí tady pan Macho?“

„Kdo?“

„Bohumil Macho!“

„Nevím. Já se o svý sousedy nestarám.“

Zkusil jsem další zvonek. Nic. Záchvat vzteku byl na spadnutí a já se bál,

že se přestanu ovládat. Začal jsem mačkat zbejvající bezejmenný zvonky

a v oknech se postupně objevily tři hlavy – jedna ženská a dvě mužský.

„Co to tam vyvádíte?“ vyjekla ženská.

„Hledám Bohumila Macha!“

Vtom jedna z hlav zmizela a já věděl, že mám svýho člověka. Vytěkanej

pohled, prořídlý vlasy a brejle s černejma obroučkama – učiněná karikatura

Woodyho Allena.

„Tak otevřte mi, kurva, někdo!“

Chvíli jsem hystericky lomcoval vchodovejma dveřma, ale nemělo to

cenu. Zalez jsem do auta, odjel na konec ulice a zaparkoval tak, abych

viděl, kdo vychází ven. Vylovil jsem z kapsy telefon a zavolal Lukymu.

„Ano?“

„Sežeň dalekohled a něco k jídlu, a to rychle!“

„Co blázníš?“

„Nebláznim,“ odsek jsem a nadiktoval mu adresu. „A hlavně rychle

a nenápadně. Jo, a vem ňáký kompakty.“

„Jaký kompakty – jo aha, kompakty – podívám se.“

„Je to důležitý,“ upozornil jsem ho.

Položil jsem telefon a hlasitě zívnul. Sledoval jsem vchod a modlil se,

ať Luky rychle dorazí.

Přijel za půl hodiny s ještě horkým burítem v ruce.

„Kde je pití?“ já na to.

„To sem nevzal.“

„Ježišikriste, to burito pálí jako prase!“

„Mexický jídla pálej!“

„To vim taky,“ procedil jsem skrz fazole, „běž mi, prosim tě, koupit

kolu. Za rohem jsem viděl krám.“

Když jsem jídlo spláchnul kolou, padla na mě příjemná únava, která

ale přišla nevhod.

„Přivez si něco?“

„Kompakty?“

„Jo.“

„Já se z tebe zbláznim – to sou barvy, kompakty, cédéčka – kdo se

v tom má vyznat!“

„A to ti mám do mobilu řvát, že chci kokain?“

Luky vytáhnul z kapsy pytlík s bílým práškem a mně se rozbušilo

srdce. Udělal jsem si pořádnou řachu, abych zůstal v pozoru. Když Luky

odmítnul lajnu, kterou jsem pro něj nachystal, vysál jsem ji taky.

„Měl bys brzdit.“

„Klídek.“

„Jasně. Můžu si zapálit?“

„Dobře,“ souhlasil jsem a otevřel okýnko.

„A na co vlastně čekáme?“

Luky byl vážně skvělej asistent. Zeptal se, až když všechno zařídil. Ty

předtím to dělali naopak, a proto skončili.

„Čekáme tu na našeho pisálka.“

„Bohouška?“

„Přesně!“

„Chceš mu vydat další propadák!“ Když viděl můj zamračenej výraz,

poplácal mě po rameni a dodal: „Neboj, ta holka, co sem ti dneska ukázal,

je třída! Ta nás zalepí. Málem jsem se při tom focení udělal!“

Chvíli jsem přežvykoval hořkou chuť v puse a díval se dalekohledem

na vchod, z něhož nikdo nevycházel. Dopil jsem kolu a dvakrát

mlasknul.

„Chtělo by to nějakej chlast.“

„Mám v autě flašku.“

„Tak na co čekáš?“

Za moment jsem v ruce držel lahev Johnyho Walkera.

„Tak proč sme tady?“

Lok jsem si whisky a řek:

„Chci mu dát lekci.“

„Co?“

„Chci mu dát lekci. Je drzej, nevděčnej a stojí nás prachy!“

„Nechci bejt dotěrnej,“ začal Luky opatrně. Vzal si ode mě flašku

a pořádně si přihnul. „Ale s tím si musel počítat!“

„Chtěl sem udělat dobrou věc.“

„Hele, nechci šťourat, to fakt ne, ale měl by ses držet svýho řemesla.

Dyk co ti schází?“

„Já nechci skončit jako Larry Flint!“

„Co?“ podivil se Luky. Pak si zapálil další cigaretu a kouř vyfouknul

z okýnka.

„Nechci do smrti dělat prasárny a čekat, až to do mě někdo napálí!

Dyks na ten film čuměl se mnou, takže víš, o čem je řeč.“

„Seš zbytečně paranoidní. Nejsme v Americe!“

Byla neděle půl šestý ráno. Luky si šel lehnout do svýho auta. Já pořád

sledoval vchod. Už hodinu mi cukalo pravý víčko. Celý tělo jako by se

měnilo v časovanou bombu. Bál jsem se, že až toho pisálka uvidím, neudržím

svůj vztek na uzdě. Vytáhnul jsem z pouzdra pistoli a dal ji do

přihrádky. Bude to tak lepší.

Promnul jsem si oči, abych se zbavil stříbrnejch hvězdiček, co mi rejdily

před očima, načež ze vchodu někdo vyšel. Popadnul jsem dalekohled

a pak telefon.

„Co je?“ ozval se rozespalej asistent.

„Máme ho. Jeď za mnou!“

Když jsem vedle něho zastavil, ani se nepokusil o útěk. Dal si ruce do

kapes a laxně sledoval, jak vystupuju z auta. Byl vyšší, než jsem čekal. Ty

jeho tenounký slepičí nožky měly se zbytkem těla asi co dělat.

„Tak konečně poznávám génia!“ zvolal jsem a nastavil ruku k pozdravu.

Žádná reakce.

„Copak? Ty nemáš radost, že mě vidíš, Bohoušku? Asi víš, kdo sem,

že jo?“

„Musim do práce.“

„Dyk je neděle! Kde hákuješ, prosim tě?“

„Není to jedno?“

Nejradši bych ho namístě zkopal. Chytil jsem ho za krk a nacpal do

auta. Chtěl vzít roha, ale Lukáš byl rychlejší.

„To je únos!“ on na to, bledej jak stěna.

„Jakej únos?“ zasmál jsem se a nastartoval.

„Tak co, jak de psaní?“

Neodpověděl.

„Takže dneska uděláme nějaký fotky a příští tejden sem ti zařídil ten

rozhovor v Reflexu, co říkáš?“

„Psal jsem vám přece, že nic takového dělat nebudu…“

„Cože?“

„Nenechám se od nikoho zastrašovat.“

Chytil jsem ho za hlavu a mrštil s ní o palubní desku. Uslyšel jsem

prasknutí. Když se vzpřímil, z levý nosní dírky se mu spustila krev. Sundal

si brejle a zíral na pavučinu v pravým skle.

„To mi zaplatíte.“

„Už sem ti zaplatil dost!“ odsek jsem. Pomalu jsem se začínal dostávat

do stavu, kdy mě rozčílí i hlasitý nadechnutí. Vztekle jsem zalovil

v kapse po telefonu, přičemž vjel do protisměru a málem to napálil

do autobusu.

„Luky!“

„Jo?“

„Sežeň tu štětku, kterou sme včera fotili!“

„Co?“

„KURVA, seš hluchej?“

„Ne.“

„Dobře, takže ji sežeň a sejdem se ve studiu!“

Podíval jsem se na Macha. Jeho obličej byl ještě bledší.

„Nevypadáš na to, žes zažil věci, o kterejch píšeš!“

Nereagoval, a tak jsem pokračoval. Bylo mi to fuk. Potřeboval jsem se

vymluvit.

„Myslel jsem, že budeš drsňák, když píšeš o drogách, ženskejch a tak.

Čekal jsem, že narazim na Hemingwaye nebo Bukowskiho, a on zatim

Woody Allen.“

Hlasitě jsem se zasmál, abych zahnal další nával slabosti.

„Ale neboj. Mám plán, jak z tebe udělat pořádnýho chlapa.“

Když jsme dorazili ke studiu, vytáhnul jsem z přihrádky pistoli a ukázal

mu ji.

„Teď v klidu vystoupíme a pudeme dovnitř, nebo to do tebe našiju,

přísahám bohu!“

Ve studiu už čekal Luky s tou holkou. Zavřel jsem dveře a klíč si strčil

do kapsy.

„Dá si někdo pivo?“

Nikdo neodpověděl, a tak jsem vytáhnul z lednice jedno pro sebe.

Studenej proud hořkýho moku mi trochu zklidnil žaludek.

„Kurva, Luky, tos ji nemoh dát trochu do kupy? Dyk je celá opuchlá!“

„Je čtvrt na sedm, kristepane! Vytáh sem ji rovnou z postele!“

„Aspoň to bude autentický!“ zasmál jsem se a otevřel další pivo. Návaly

konečně ustoupily.

„Co?“ Luky furt nechápal.

„Tak hele, tady pisálek odmítá propagační fotky.“

Šel jsem k Machovi a vzal ho kolem ramen.

„Ale pak mi to došlo – dyk má pravdu, propagační fotky… nene, to chce

něco ze života, a z jeho povídek je jasný, že se jedná o pěknýho tvrďáka,

a tak ho nafotíme přímo v akci! To bude panečku reklama!“

Macho nevěděl, o co de, dokud jsem mu nepřikázal se svlíknout. Když

odmítnul, namířil jsem na něho kvér.

„Co blbneš!“ okřiknul mě Luky.

„Drž hubu a řekni jí, ať se taky svlíkne!“

„Ale já akty nedělám!“ namítla holka.

„Taky to nebude žádnej akt, mluvíme tu o bohapustý šukačce! Bohoušek

musí získat víc zkušeností, aby jeho povídky byly opravdovější.“

Macho stál pořád u dveří, až na to, že jediný, co měl na sobě, byly ty

rozbitý okuláre.

„Sundej si ty brejle. Vypadáš jako imbecil. Až jí budeš lízat kundu,

uvidíš ji i bez nich. Už vidim ty titulky: Nový nadějný spisovatel přistižen

s nezletilou prostitutkou! Bohumil Macho žije životem svých hrdinů! …

kurva, proč ta štětka ještě neni svlečená?“

Holka byla zjevně v šoku. Schovávala se za Lukym a v očích se jí leskly

slzy, což mě ještě víc rozčílilo.

„Co kurva řveš? Chtělas snad fotit, ne? A je jedno, jestli ukazuješ kundu

sama nebo ještě s ptákem uvnitř. Ty se teď prostě svlíkneš a skočíš na to

tady s našim pisálkem!“

Přistoupil jsem k Lukymu a namířil na ni přes jeho rameno pistolí.

„Kurva, svlíkni se, nebo to do tebe našiju,“ zařval jsem, načež jsem

se skácel k zemi.

–

Probral jsem se v poledne. Sluneční paprsky, který se dovnitř prodíraly

skrz škvíry v žaluziích, mně probodávaly už beztak bolavou hlavu. Pomalu

jsem vstal a snažil se udržet rovnováhu. Vyškrábal jsem se na židli

a zavolal Lukyho.

„Haló?“

Slyšel jsem jeho dech, ale neodpověděl.

„Kurva, co? Vyřízli ti snad jazyk?“

„Svoje věci si vyzvednu zejtra,“ řek nakonec.

„Co blbneš, jaký věci?“

„Však víš… včera… sejmul sem tě, a to se nedělá.“

„Jen si mě uspal,“ odtušil jsem, „což bylo za daný situace jediný možný

řešení – hele já se – fakt se omlouvám… já… přehnal sem to, stačí?“

„Seš furt ve studiu?“

„Jo, právě sem se probudil. Musela to bejt pořádná šleha!“

„Na boxu mi říkali pravoruký kladivo. Žádnej sralbotka, kámo.“

„To chápu.“

„Za chvíli tam budu.“

Taky že jo. Stál ve dveřích, do kterejch se svejma ramenama sotva vešel,

a v ruce držel kelímek s kávou.

„Víš, že kafe nepiju.“

„Dal jsem do toho dva cukry a dvě smetany.“

Podal mi šálek a zahleděl se na moji podlitinu.

„Promiň.“

„Ne, to já se omlouvám. Máš pravdu, musim vysadit.“

Luky vytáhnul z kapsy pistoli.

„Když ti ji vrátim, nezastřelíš mě?“

„To si musim rozmyslet.“

Zasmáli jsme se.

„Můžu si zapálit?“

„Jasně,“ kejvnul jsem a snažil se ten smrad ignorovat.

„Ta holka bude v pohodě,“ řek Luky. Celá místnost se pomalu začala

naplňovat kouřem. Pokusil jsem se vstát a otevřít okno. Opět se mi podlomila

kolena.

„Počkej,“ podepřel mě Luky, „ty seš ale zřízenej.“

„Je tady hroznej vzduch.“

Luky uhasil cigaretu a otevřel okno.

„Tak co ta holka?“

„Bude v pohodě.“

„Jak v pohodě?“

„Dal sem jí pětilitr.“

„Tak to jo.“

„Dokonce řekla, že má pořád zájem.“

„Fakt?“

„Jo, prej je zvyklá pracovat s bláznama, tedy ne s takovejma jako seš ty,

ale snad si zvykne.“

„Peníze dělaj svý.“

„Byla rozumná. Kecali sme asi hodinu,“ dodal a kdybych nebyl tak

zřízenej, myslel bych si, že se červená.

„Snad ses nezamiloval?“

„Di do prdele.“

„Ty prachy ti vrátim,“ já na to a začal hledat šrajtofli.

Luky mě zarazil. Ze zadní kapsy kalhot vytáhnul mojí peněženku

a spiklenecky na mě mrknul.

„Koukám, že myslíš fakt na všechno. A co náš pisálek?“

„Bohoušek? Ten bude v klidu, věř mi. Prohodil jsem s nim pár přátelskejch

slov a na svou čest mi slíbil, že si všechno nechá pro sebe.“

„Díky.“

„To je dobrý.“

„Ještě jedna věc. Kdybych chtěl zas náhodou podporovat umění, dej

mi přes hubu.“

„Jasně,“ zasmál se a ukázal prstem na moji podlitinu. „To nebude problém.

Jen mi slib, že se dáš dohromady. Ten koks by tě zničil.“

Odkejval jsem mu to. Počkal jsem, až odjede, a otevřel šrajtofli. Jak

jsem tajně doufal, v pytlíku něco zbylo.

Tělem mi projelo lechtivý svrbění. Vysypal jsem zbytek koksu na inklinovaný

dílko. Hormon štěstí! Pche! Předtím mě ten název nepřipadal

tak uhozenej.

„Teď sem dokonale šťastnej, Bohoušku!“ zvolal jsem radostně, ale jakmile

jsem vyslovil jeho jméno, popadnul mě vztek.

Vysál jsem lajnu, popadnul knížku a vztekle s ní mrštil do rohu.

„Takový sračky!“

Nemůžu přece někam vrazit půl melounu a nechat to bejt!

Znělo to logicky, což mě trochu uklidnilo. Nasednul jsem do auta a nastartoval.

Byl jsem přesvědčenej, že Bohoušek bude tentokrát s veškerou

propagací knihy souhlasit. Je to přece jenom i v jeho vlastním zájmu.

A Luky? Ten to určitě pochopí. Na tváři se mi usadil úsměv. To se zvládne.

Všechno bude v klidu. Spokojeně jsem si to mířil k činžovnímu domu,

kde bydlel můj objev, a vychutnával brnění v předních zubech, o který

se postaral můj přítel K.

---