Pan Trychtýř

   "Posaď se přímo tamhle na tu židli," kývl hlavou pan Trychtýř k torzu sedadla. Byla to vlastně sedačka z auta nebo možná z autobusu, surově vytržená a pohozená nedbale doprostřed místnosti. Špinavá a boulovatá, protože výplň se nahromadila do několika míst a na těch ostatních zase chyběla. Před sedačkou se válela luxusně vypadající podnožka. Vypadalo to absurdně.

   "Díky," řekl pan Čtvernožka a opatrně do sedačky zapustil své ohromné pozadí. Ozvalo se vzdorovité zavrzání a pak i zaskřípění, jak se sedadlo zarylo do popraskané betonové podlahy.

   "Není zač," mávl rukou pan Trychtýř, jako by to nestálo za řeč, i když odpočinek byl luxus, který si nemohl nikdo dopřát. "Polož si nohy na tu podnožku. Je to fakt příjemné."

   "Tak jo," souhlasil pan Čtvernožka a poslušně natáhl nohy před sebe a opatrně je spustil do načechrané hebkosti neposkvrněného saténu. Bylo jasné, že ublácené nohy zanechají na potahu stopu, ale tím si nemusel lámat hlavu. Obával se, že ví, co ho čeká.

   "To je, co?" ukázal tlustým prstem na podnožku pan Trychtýř. "Tomu pocitu se vyrovná možná tak kuřba od té nejlepší, ale je to těsná prohra. Nemyslíš?"

   "Je to dokonalá slast, pane," souhlasil pan Čtvernožka. Měl pocit, že už se mu nikdy nepodaří vstát.

   "To ano."

   Pan Trychtýř se odmlčel a zahleděl se kamsi do dáli. V nastalém tichu k oběma mužům doléhaly tlumené výstřely a výkřiky. Výkřiky znamenaly, že někdo trpí a výstřely tomu utrpení dodávaly hloubku, zranění a smrt.

   "Mohl bych poslat pro pana Umakartu a slečnu Špíglovou, ale bylo by to jen nošení dříví do lesa. Jediné, k čemu by to bylo dobré, že byste si déle odpočinul s nohama na té sexy podložce. Ale to by byla výhoda leda pro vás, zatímco já musím sedět tady na tomhle kostilamu. No ne?"

   Pan Čtvernožka musel souhlasit. Židle, na které pan Trychtýř seděl, opravdu připomínala spíš mučící nástroj než pohodlný kus nábytku. Sotva stihl přikývnout a už ho pan Trychtýř ujišťoval: "Ne že bych si stěžoval, to ne, to si nemyslete. A to neříkám jen proto, že takové remcání by bylo odměněno krutým trestem. Jde o suché konstatování skutečnosti a na tom není nic zlého, že?"

   Pan Čtvernožka znovu přikývl. Pan Trychtýř v tom uměl chodit. Bolavé nohy pana Čtvernožku rozbolely ještě více při představě, že si brzy bude muset zase stoupnout. Trpkou útěchou mu byla skutečnost, že kroků, které bude muset udělat, zbývá již jen několik. Úkosem pohlédl k malým červeným dveřím. Byly zavřené a zaprášené. Kousek od nich, asi o dva metry dále, byly další, ještě menší. Aby jimi člověk prošel, musel si lehnout na zem a proplazit se jimi. Tyhle maličké dveře, jako od pece, byly černé a lesklé. Vypadaly na rozdíl od červených jako nové a hlavně - často používané.

   Pan Trychtýř si všiml, kam pohled pana Čtvernožky míří. Usmál se. "Vidím, že zvažuješ své možnosti. Nejsem tu od toho, abych ti radil. Koneckonců, kdybych to udělal, byl bych dalším na řadě, kdo si bude jedny z těch dvou dveří vybírat. Ne že bych měl tuhle strašnou židli rád a jak moc dobře víš, směny tady jsou dvacetihodinové s pouze pětihodinovou přestávkou na oddech, ale pořád si člověk může vybrat to lepší z dvou prachmizerných možností."

   Pan Trychtýř se odmlčel a pan Čtvernožka se mlčky snažil napasovat dvacet hodin práce a pět hodin oddechu do čtyřiadvacetihodinového dne.

   "Věříš, že bych pro tuhle práci i zabíjel?" zeptal se pan Trychtýř a tvář měl kamennou. Pro ten okamžik to byla tvář vraha.

   Pan Čtvernožka znovu přikývl.

   "Třikrát ze tří!" zaradoval se pan Trychtýř. "Vůbec nechápu, proč jsi tady skončil a není mým úkolem se na to ptát. Tedy vlastně měl bych, ale to bych musel zavolat pana Umakartu a slečnu Špíglovou. A to se mi vůbec nechce. Nemám zájem dívat se do zbabělých očí pana Umakarty a na sešlou postavu slečny Špíglové s povislýma ceckama."

   Pan Trychtýř se odmlčel. Poplácal se po náprsní kapse šedivé pracovní košile. Levou rukou nahmatal zapalovač, který ležel vedle prázdného popelníku na stole před ním. Jestli hledal balíček cigaret, tak musel být zklamaný, protože kapsa byla prázdná. Z míry ho to nevyvedlo.

   "Nejsmutnější na tom je," pokračoval s pohledem upřeným ke stropu, ze kterého místnost pozoroval trs průmyslových kamer, "že jsem tak nadržený, že bych jí stejně ty cecky prohrábnul. Umakartu bych vystrašil k smrti a Špíglovou bych sexuálně obtěžoval a možná z ní vytlačil souhlas k něčemu zajímavějšímu."

   Pan Trychtýř se při té představě zamračil. "Ještě víc zoufalé je, že se mi při té představě postavilo péro. Není to smutné, pane Čtvernožko?"

   Pan Čtvernožka byl poprvé na vážkách, jestli má souhlasit.

   Pan Trychtýř se štěkavě zasmál. "Ale no tak. Víš, že půjdeš do dveří. Mně nemusíš mazat med kolem huby. Mohl bych tě vyslýchat a trochu tě i mučit, ale nemám na to vůbec náladu. Navíc se mi líbíš. Moc toho nenamluvíš a vůbec se nevzpíráš, nežadoníš a tak. Kdyby byl každý takový, zvládl bych svou práci za 16-17 hodin a měl bych 8-10 hodin na oddech. To bych možná stihl za starou Špíglovou zajít sám."

   Pan Čtvernožka tušil, že tohle všechno jsou jen řeči. Neexistoval žádný pan Umakarta a ani slečna Špíglová. Dokonce ani on se nejmenoval Čtvernožka a kdoví jaké ve skutečnosti bylo jméno pana Trychtýře. Na celém světě existovali jen dva lidé, celý svět byl eliminován jen na ně dva, protože z této místnosti nebylo úniku. Pan Čtvernožka, který se poslední dny a týdny snažil usilovně vzpomenout na své skutečné jméno a na nic nepřicházel a to v něm vyvolávalo rostoucí zděšení, které nakonec přerostlo v paniku a chybu, které se nakonec logicky musel dopustit, si pomyslel, že tahle existenční myšlenka představuje podobný myšlenkolam jako otázka, zda je na světě, ve kterém není žádný živý tvor, slyšet padání kácejícího se stromu.

   Jestliže se oba nacházejí v místnosti, ze které není ani pro jednoho z nich úniku, pak je celý svět zredukován jen na tuto místnost a je dva. Až odtud odejde, zbyde jen pan Trychtýř. Možná přijde další pan Čtvernožka, ale na tom nezáleží. Pan Trychtýř, který není žádným panem Trychtýřem a jeden další, který není tím, kým je nazýván.

   Svět zredukovaný na jednu místnost a dva lidi, kteří nejsou sami sebou.

   "Čemu se směješ?" zeptal se s přátelským zájmem pan Trychtýř. Tenhle exemplář se mu celkem zamlouval. Byl zajímavý. Přepadla ho touha povídat mu, co by udělal slečně Špíglové. Čas se ale rychle chýlil ke konci. Měl by cítit podráždění, proč se nezeptal na to, které dveře si má vybrat, ale necítil ho. Bylo těžké cítit cokoliv kromě nudy a nadrženosti. Věděl, že kvůli kamerám musí říkat, že by pro tuhle práci zabíjel, protože se to od něj čeká. Ale dělal ji už moc dlouho a touha podrobit si slečnu Špíglovou nebo jakoukoliv jinou slečnu nebo možná jakoukoliv jinou lidskou bytost nebo snad i jakoukoliv jinou živou bytost společně se zprvu divokou nadějí, že jedny z těch dveří se nakonec otevřou a pustí ho do větší místnosti, ze které povedou další dveře do... kamkoliv, pryč odtud, postupně slábly a zhasínaly.

   Pan Trychtýř na tom byl stokrát líp než pan Čtvernožka a jemu podobní, ať už si museli vybírat z malých a ještě menších dvířek nebo se tísnili za velkými vraty, kterými pan Čtvernožka předtím vstoupil sem. Alespoň si to neustále tvrdil, ale bylo stále těžší přesvědčit o tom sebe sama.

   Pan Čtvernožka ukázal na dveře a konečně položil otázku: "Které si mám vybrat?" V jeho slovech nezněla prosba o pomoc a pan Trychtýř konečně pocítil mírný záchvěv hněvu. Z nějakého důvodu se pan Čtvernožka nebál a možná se mu dokonce trochu vysmíval. Na jednu stranu to bylo nepřípustné, na druhou to bylo úplně jedno.

   Letmo přelétl pohledem prasečí očka kamer. Stále zelená. Tak to bylo v pořádku. Pan Čtvernožka nakonec bude jen další zoufalec, co do poslední chvíle hraje ostrého hocha.

   "Nemůžu vám poradit," odpověděl pan Trychtýř tak jako tisíckrát předtím.

   "Asi bych měl zvolit ta větší, červená," řekl pan Čtvernožka přemýšlivě. "Ta malá černá vypadají častěji používaná. Má to logiku, ne?"

   Pan Trychtýř odpověděl jako vždy: "Nemůžu vám poradit."

   Pan Čtvernožka přikývl. "Chápu. Přišel byste o práci."

   Oba na sebe chvíli bez hnutí hleděli. V panu Trychtýřovi sílil pocit, že oba hrají jen předem domluvené divadlo. V pořádku bylo, když divadlo hrával on. Ale oba? Co to pro něj znamenalo? Snažil se přemýšlet. Čas neúprosně běžel a nadešla chvíle postrčit pana Čtvernožku k východu. Bůhvíproč v něm ale zakořenila jistota, že pokud to udělá, prohraje. Neměl však na vybranou.

   "Tady se podepiš," ukázal na arch papíru.

   "Co to je?"

   "To není důležité. Raději přemýšlej, jakými dveřmi projdeš."

   Pan Čtvernožka přikývnul, ne jednou, ale pořád dokola, jako by o tom skutečně přemýšlel a celou dobu dával panu Trychtýřovi za pravdu. Zároveň se s bolestivým zaúpěním postavil na nohy. Zapraštělo mu hlasitě v kolenou.

   "To bylo báječné, konečně se na chvíli posadit," řekl pan Čtvernožka a bez dalšího slova se vydal ke dveřím. Cestou se opatrně protahoval, jako by se bál, že si něco natáhne.

   "Uvidíme se na druhé straně," řekl a bez zaváhání otevřel červená dvířka.

   "To sotva, já..." stačil ještě říct pan Trychtýř, ale dál už mluvit nemusel. V místnosti osaměl.

 

   Nikdo další už do místnosti nepřišel. Přestávka měla přijít až za nějakou dobu a pan Trychtýř marně čekal za stolem, až se vrata otevřou a dovnitř vejde další. Podíval se na nástěnné hodiny. Bylo půl páté. Když je zkontroloval po několika minutách, přísahal by, že nejméně po deseti, hodiny ukazovaly stále stejný čas. Zastavily se.

   Seděl a čekal dál. Někdo nakonec přece musí přijít.

   Trvalo to dlouho, než se odhodlal zamávat na kamery. Bylo to nebezpečné a srdce mu v hrudi tlouklo a žaludek se mu sevřel. Pořád slyšel poslední slova pana Čtvernožky.

   Ani pak se nic nestalo. Seděl za stolem a hleděl na podepsaný arch papíru.

   Minuty se proměnily v hodinu. Začal mít žízeň, v místnosti byl příliš suchý vzduch. Nikdy předtím si to neuvědomil. Přemýšlel, že se natáhne na postel, která se nacházela v opačném rohu místnosti. Jenže nebyl ještě čas na odpočinek. Něco se změnilo. Nevěděl co, ale jídlo, pití a cigarety se na stole objevily vždy až po probuzení.

   Lehnul si na postel a zavřel oči. Přinutil se uvolnit, pomalu dýchat a počítat do stovky. Nakonec usnul.

   Nespal dlouho. Zdálo se mu něco strašného, ale nepamatoval si z toho vůbec nic. Dřív se mu nikdy nezdály sny. Přispělo to k rozvíření paniky a přesvědčení, že přichází cosi definitivního.

   Posadil se na posteli a pohlédl s nadějí na stůl. Prázdný.

   Hodiny ukazovaly půl páté.

   Vstal z postele a posadil se na židli. Prozkoumal arch papíru, posunul ho na stranu a tužku položil rovnoběžně podél něj.

   Chvíli se rozhlížel kolem sebe, pak prudce vzhlédl ke kamerám. Pořád svítily konejšivě zelenou.

   Nakonec už to nevydržel a proti všem nařízením došel ke dveřím, kterými kdysi dávno vešel dovnitř. Vzal za kliku, ale ani se nepohnula. Zkusil se na ni pověsit plnou vahou, ale byla jako z kamene. Se zaklením, na které by si ještě včera nedovolil ani pomyslet, natož ho vyslovit nahlas, se přesunul k vratům, odkud dřív proudily lidé jeden za druhým. Zkusil je odsunout na stranu, ale ani se nehnuly.

   "Ach jo," řekl nahlas a vrátil se ke stolu. Posadil se na židli a znovu se zahleděl na arch papíru. Jako by doufal, že se na něm objeví vysvětlení toho všeho. Prohlížel si klikyhák Čtvernožkova podpisu a náhle zatoužil, aby ho nikdy nenechal odejít.

   Uvidíme se na druhé straně.

   Tak to nikdy, pomyslel si.

   Seděl za stolem dvě hodiny a pozoroval s vytrácející se nadějí vrata. Nepohnula se. Kamery stále svítily, pozorovaly ho.

   Najednou už to nemohl vydržet, prudce vstal a rozhodně se vydal k vratům. Pověsil se na ně celou vahou svého těla a zalomcoval s nimi. Pak na ně zabušil pěstmi a zakřičel. Po těle se mu přelila vlna horka a na čele mu vystoupil pot. Rozběhl se ke dveřím na opačné straně místnosti. Vrazil do nich ramenem. S bolestivým heknutím od nich odvrávoral zpět a spadnul na zem.

   Oči se mu zamžily. Pohlédl vyčítavě ke kamerám mířícím ze stropu do všech stran. Většina svítila zeleně, ale dvě nebo tři světélka zoranžověly. Jedno dokonce zrudlo.

   Pan Trychtýř se pomalým, nejistým krokem vydal ke dvojici dveří. Celou dobu, co zde seděl a kolem něj postupně procházely zástupy lidí a všichni mizeli za jedněmi nebo druhými dveřmi, měl podezření, že oboje vedou na stejné místo. Šlo jen o krutý žert. Nyní, když si měl vybrat, ale zaváhal. Stejně jako všichni před ním. Jedny dveře vypadaly skutečně používaněji než ty druhé. Byly ale takové od prvního dne, co sem přišel a pohlédl na ně.

   Otázkou bylo, proč je mezi nimi tak výrazný rozdíl. Nikdy se to nedozvěděl a ani po tom doteď netoužil. Jenže teď ta chvíle přišla. Zaváhal a znovu vzhédnul ke kamerám. Další kontrolky zčervenaly. Jedním si byl jistý - ať už ho za dveřmi čeká cokoliv, nesmí dopustit, aby se všechny kamery povypínaly.

   Spěšně otevřel černá dvířka a se zadrženým dechem se jimi proplazil.

   Jediný důvod, proč si je zvolil, bylo to, že jimi neprošel pan Čtvernožka. Pan Čtvernožka byl jeho Černý Petr. Samozřejmě, že musel přijít, ale proč zrovna dnes? Nemohl si zazlívat absurditu té otázky, vždyť se tak zeptá snad každý, komu se přiblíží smrt nadosah.

   Zabouchnul za sebou dveře, tak jak to přikazoval všem, kteří jimi prošli před ním. Pana Trychtýře pohltila neproniknutelná tma. Z hlouby nicoty se ozval hlas pana Čtvernožky, který byl zároveň jeho hlasem:

   "To ti to trvalo. Už jsem myslel, že se na mě vykašleš a budeš pokračovat v práci, pro kterou bys i vraždil. Ale to bys ty nebyl já a já nebyl ty." Hlas se zasmál, jako by šlo o bůhvíjak vydařený vtip.

   Pan Trychtýř zaječel a pan Čtvernožka ječel s ním.

 

   V místnosti bylo ticho, takové to strašně hlasité, které se člověku tlačí na oční bulvy a do ušních bubínků.

   Místnost byla prázdná a hodiny stále ukazovaly půl páté.

   Přesně o půl páté skutečného, plynoucího času, se s hlasitým zavrzáním otevřela posuvná vrata a dovnitř vstoupil muž v pracovním obleku. Ruce měl špinavé a v předčasně zestárlém obličeji byl umazaný a zpocený. Chvíli se nechápavě rozhlížel po místnosti. Na stole uviděl ležet čisté oblečení. Vedle něj byl položený talíř s jídlem a pitím. Úplně na kraji stolu ležel arch papíru s propiskou připravenou k použití.

   Muž přelétl očima arch papíru.

   "To bych podepsal i vlastní krví," zamumlal a načmáral na připravený řádek klikyhák.

   Pak se spěšně převlékl a dal se do jídla.

   Hodiny na stěně cvakly a velká ručička poskočila na 34.

   Kamery u stropu již nějakou chvíli svítily všechny zeleně.

---