Tklivou violou svých úst

Tklivou violou svých úst sytila prázdno pokoje. Osamělá neznámá, schoulená pod lampou rozdírající boky tmy. Po nebi kroužili kormoráni stříbrní světlem měsíce a dole se lidé zmocňovali jeden druhého v strachu o svou nesmrtelnost. Právě pro ně byly vystavěny vulgární ulice. Menády úpěly pod dravými doteky mužů, ale ani litanie bělostných těl nemohly uprosit mocný hlas druhu. Hvězda padala dlouhou galaktickou nocí a nikdo nevěděl kam. A v chladu nekonečného vesmíru a nevědění jen teskný tón violy zůstával ve ztracené mysli. Na drobný okamžik, tak drobný, jako je jeden lidský život v moři věků.