ranhojič

ještě mám ráda z tvarohových buchet rozinky
důlky na polštáři  jak do nich padá každá moje hlava
občas i světlé chvilky otevřených dveří
za nimi ovčí tanec s vlky    to ťukání na plovoucím moři 

a pak tu lhostejnost před usnutím…

je tam
až se modlím do všech morků    aby vzal jen z okrajů

někdy s ním promlouvám o žízni utopených
a dívám se jak staví z refluxů  nedomyklý čas  
o hrobech pokrytými svlačcem mlčím
on se vysmívá
že seju tam   kde chřadnu
                                      vyškrabuje zpod mandlí stý mrak
a pak ho klade na patro 

ještě mám ráda bludné kořeny   
z očí do očí  
a učesané vlasy před spaním…

venku se drolí led do malých nástrah
puká břeh
po stromech se věší inverze a s ní všechen popsanej život 
všechen žal
a jak křupe
tuším
že je někde tam a čeká jako čekám já

*

jsem z rámů prach a z klihu stálost
pemza i labutěnka
až tvé ruce poztrácejí pružnost  
budu i tvá berle
zatím jsem kluk s rovnátky

ještě jsi tvořitel vagónů
v nich uléháš
co vagón to jeden monotónní rytmus  jeden jízdní řád
nazpaměť pár řádků znáš
o ty tě poprosím až   

*

poztrácím všechny pastelky 
a začnu stínovat prstem    otevřenou dlaň