Osudná vteřina

Dnes mě přiměla k přerušení věčného pracovního spěchu taková maličkost, které vy byste se jen shovívavě usmáli.

Skoro proti vlastní vůli jsem se zastavil, když jsem viděl, jak náš speciální lesnický traktor, kterému důvěrně říkáme Lakatoš, musí pro dřevo zacouvat místy, kudy by raději neměl, protože vždycky převálcuje, co mu přijde pod kola. Obzvlášť špatně snáším, když jsou to malé bezbranné semenáčky. I to mu ovšem při jeho výkonu odpouštím, jenom nesmím být u toho, a když u toho náhodou jsem, tak musím mít hodně naspěch. Ale tady šlo jen o hustý koberec rozkvetlého šťavele, takže vlastně o nic.

Já jsem tentokrát výjimečně tolik naspěch neměl, a když už jsem tam byl a díval se na práci toho stroje, tak jsem také s nelibostí sledoval, jak do toho něžně bílého obláčku v zelené strakatině hnědého pokryvu lesní půdy s lomozem vjíždí. Nic jsem s tím nemohl dělat, tak jsem se aspoň zaměřil na jeden obzvlášť rozzářený kvítek s jemným žilkováním, co se zdál mimo pustošivý dosah zlověstné pneumatiky, abych počkal, jak dopadne. Černá pneumatika se blížila jako osud, jako padající hora. Cosi mě nutilo něco si přát, tak jako vás někdy přinutí bleskové škrtnutí meteoru po obloze, třebas dobře víte, že už v té vteřině je pozdě. Přál jsem si, aby aspoň ten vybraný kvítek nájezd přežil.

Strojník nepatrně pohnul volantem a poslušná drtící hora nabrala směr na můj šťavel. No, vybral jsem si špatně, odhadl jsem a hned to vzdával a smiřoval se. Ale když pak valící se černá pohroma ten kvítek o dlaň minula, oddechl jsem si. Chvála Bohu! Vtom se přivalila přední pneumatika a přesně u mé rostlinky se zastavila. Tak těsně, že ten legračně malinký šťavel zůstal naživu, a ještě se v napružené vrstvě drceného lesního trouchu k obrovskému běhounu naklonil, jako by se chtěl přitulit. Osud a jeho možná oběť se skoro dotýkaly. Trnul jsem. Vždyť odtud ta ďábelská hmota ještě musí odjet! Čekal jsem, až Emil zapne úvazky.

Za sténání a praskotu přivlekl naviják na ocelovém laně pět kubíků dlouhého dřeva. Přední konce nadzvedl a přirazil ke štítu. Klády se jen prohýbaly. Potom se lakatoš pohnul z místa. Šťavel vítězoslavně napřímil skloněný květ, já jsem zajásal – a­ hned nato udělala všemu konec zadní pneumatika. Nemilosrdný výčnělek zánovního běhounu trefil přesně. Bylo to, jako když dopadne tunové kladivo. Křehounký šťavel zmizel ze světa. Proměnil se v pár molekul šťáv a slisované sušiny. V jediné vteřině! V té příští už tam na tom místě byla jen černá jamka. A před jamkou ve směru jízdy rostla dlouhá přerušovaná jizva. Rýsovaly se tam dvě šňůry černých jamek. A mezi nimi široká stopa zadními konci klád rozdrceného koberce rostlin, které byly před minutou neporušené. Náhrdelník, brutálně utahující obnažené hrdlo. V duchu jsem viděl další stopy, milióny podobných stop, a v každé vydechla lesní půda v osudném okamžiku poslední nastřádané drobečky vzduchu, a v každé ta rdoušená půda lapá po dechu a úleva nepřichází.

Vzpamatoval jsem se. Ještě že do mě Emil nevidí. Pěkně bych se těmi představami znemožnil.

Co s tím? Nic. Je to všude. Patří to k našemu životu. Příroda má stále co napravovat.

Ale na tu jednu kytku, na ten svůj šťavel jsem myslet nepřestával. Maličký květ se mi rozrostl v symbol zmarněné naděje.

Ještě chvíli jsem tam stál.

Když jsem pak odcházel, pochyboval jsem, jestli tady vůbec nějaký šťavel kvetl.

Ta pochybnost znamenala jen krůček k tomu, abych se podezíral, že můj šťavel byla záminka, že jsem jen potřeboval cosi důkladně promyslet. Skrz šťavel porozumět významu náhody, tomu striktnímu načasování osudné vteřiny. Přijmout výběr, který vlastně není výběrem, který je jen strohé buď, anebo. Existence nebo neexistence. V jedné vteřině.

Potom už se nestalo nic. Lakatoš svazek dříví s praskotem, lámáním a drhnutím odvlekl a nad lesní světlinou se rozklenul božský mír.