Lenkišké aušrelé

Lenkišké aušrelé ^[1]

 

Krakow, konec března 1399

 

Teprve poté, co mě ponořily do horké vody, jsem se skutečně probudila. Tělo mě po dlouhé cestě bolelo, nehybné ruce jsem sotva zvedla, abych si podala snídani. Po těch úmorných dnech jízdy se mi nechtělo vylézat z postele, ale musela jsem. Cítila jsem se unavená, ale živá a zdravá. Však si otec pokaždé pochvaloval železné zdraví svých dcer. Možná, že by ani Eglé neměla ani rýmu, kdyby se někdo vrátil k jezeru a vytáhl ji. S probouzejícími se smysly jsem se pohodlně natáhla v dubové kádi. V horké vodě bylo skoro stejně příjemně, jako v posteli.

Pomohly mi vystoupit z kádě a osušily mě plátěnou osuškou. Do dveří nahlédl Vytautas a usmál se na mě. Vlasy měl kratší a tvář právě oholenou. Služebné vyjekly a se smíchem ho zahnaly zpět do síně. Chtěla jsem s ním mluvit, ale to ještě mohlo počkat. Oblékla jsem si košili, posadila jsem se a nechala je, aby mi rozčesaly a upravily vlasy.

Dovolila jsem své již bdělé mysli, aby se rozpomenula na uplynulé dny. Vzpomněla jsem si na ta čtyři prostá slova, která mi Vytautas řekl včera předtím, než náš průvod vkročil do Krakowa, i na moji odpověď. Srdce se mi sevřelo steskem po mé Litvě. Přitočila se ke mně Sakowiczova služebná a zeptala se: „Paní Auroro, budeš chtít zelené nebo modré šaty?“

Chtělo se mi zavrčet, že se nejmenuji Aurora, ale pak jsem jen hlesla, že si vezmu ty modré. Měla jsem pocit, že uplynula celá léta od chvíle, kdy jsme odjeli z Litvy do Krakowa. A přitom to byly jen dva týdny.

To mi nedávalo smysl.

 

 

 

Litva, počátek března 1399

 

Náš velkokníže Jogaila se před čtrnácti lety oženil s polskou královnou Jadwigou, a nechal se pokřtít jménem jejího praděda^[3] jako Vladislav II. Jagiełło. Z jeho přičinění přišlo na Litvu křesťanství. Kdyby nepřijal křest, tak by němečtí rytíři, moskevská knížata, křižáci, Maďaři a Poláci roztrhali v zápase o podmanění naši zemi na cucky. Neměl tedy na výběr, řekli všichni. Rozhodl se spojit s polskou Jadwigou v katolickém rytu, namísto s moskevskou Jevdokijí Dmitrijevnou v rytu pravoslavném.

Polsko je veliká, mocná země, dokáže Litvu ochránit. Tak řekli všichni. Oslavovali Jogailu jako moudrého muže, vítali misionáře, učili své děti nové víře a zapomnění na staré bohy. Však to každý očekával, že se stará víra neudrží. Naše velkoknížata se nechávala křtít už před staletími. Na Litvě stály starobylé křesťanské kláštery. Po kraji kázali katoličtí mniši. Zkoušeli nám předat jejich víru, ale nikoli násilím.

Když na Litvu přišli polští misionáři, vysláni Jogailou, a začali nuceně křtít, byl mi pouhý jeden rok. A nyní, o čtrnáct let později, když ve Vilně stála katedrála a biskupské sídlo, začalo se mé smýšlení o nové víře proměňovat. Poznala jsem, že křesťanství je pouhou slupkou zakrývající starou víru, tak jako nová kožešina překryje tu starou. Je ale tuhá a nepohodlná, není v ní tak teplo a příjemně, jako v té staré. Dře na těle, musí se v ní klečet, sklánět hlavu a truchlit pro zavražděného Pána našeho Ježíše Krista. Neznala jsem ho. Věděla jsem, že on by pro mě netruchlil. Sebral nám naši pohodlnou kožešinu.

Několik šlechticů se za krátký čas vrátilo ke starým. Tajně, aby nikdo nevěděl. Ale i přesto za ně mluvily spiklenecké pohledy očí a nepatrné úsměvy, když bok po boku klečeli ráno na mši a večer stáli kolem kamenného oltáře v lese. Uplynul tak krátký čas, kdy nám byli staří odepřeni. Pro misionáře jsme byli barbaři a pohané. Ovšem, co byli oni pro nás?

Stále jsem si pamatovala svůj hněv ze dne, kdy jsem v lese potkala onoho mnicha, který mi kdysi pokropil hlavu vodou a řekl Křtím tě, Auroro ve jménu Otce i Syna... S pohrdavých úšklebkem mě nazval pohanskou bestií.

“Já nejsem pohan, to ty jsi pohan!” vyštěkla jsem na něj. Oči mu nenávistně zaplály. Blížil se ke mně s úmyslem neponechávat mě dětské nevinnosti. V tom k němu zezadu přiskočil Vytautas, vytrhl mu z ruky jeho hůl a přetáhl ho s ní po zádech.

“To ty jsi pohan, ty katolíku,” řekl se smíchem a plivl mu na záda.

Zlý muž, nazývaný námi priešas.^[4] Nazval naši Litvu poslední ďáblovou stopou křesťanského světa. Zlou zemí, chladnou, temnou. Nad níž stále visí bouře, po níž se plazí hadi a čpí smrduté močály. Strašná země, pohanská, hrůzná a zrůdná. Takto poplival a urazil naši Litvu. Stále bouřlivou, podmáčenou, nešťastnou, plačící deštěm a krví. Chladivý kout řek a potůčků, oblázkových cest a prosluněných lesů, kde voní smůla a pasou se zvířata vznešenější, nežli byl ten muž na kazatelně. Moje země, kde jsou dlouhé zimy a kratičká léta, a kterou bych, pokud bych nemusela, neopustila ani na jediný den.

Nedopřáli nám čas na vzpamatování. Vykáceli posvátné háje, zhasili ohně. Znesvětili lesy. Odstranili kamenné obětní oltáře. Znevážili naše krivise,^[5] a sami sebe pasovali na jejich místo. Namísto do hájku či lesa se začalo chodit do kamenného kostela, kde nevoněl vzduch, neševelily stromy a nepromlouvali předkové, protože toto místo je za námi nepustilo. Bylo tam těsno, temno, smutno. Kdo by se tam chtěl modlit? Nebylo vidět nebe.

Lidé však přijali křesťanství pokojně, bez vzpurnosti. Sklonili hlavy a nechali se požehnat rukama Kristovýma. Ale děti, my, kteří jsme vyrůstali mezi dvěma světy, dědem, který s úctou vyprávěl o Velniasovi^[6] a otcem, který Velniase nazýval ďáblem, jsme se proti nové víře, byť jen slovy, bouřili. Ale jak jsme dospívali, docházelo nám, že už je pozdě. Staří byli vymýceni, stali se pouhými legendami, pohádkami pro postrašení dětí, odkazy na podivné názvy lesů a bažin.

 

Náš rod se nechal pokřtít mezi prvními. Otec, přední litevsky velmož, se poté vydal na cestu do polského Krakowa, aby vzdal hold králi Jagiełłovi. Vyprovázel také ostatní šlechtice, kteří se rozhodli v Polsku zůstat. Jeden z jeho přátel, kníže Astikas, přinesl k mé kolébce svého tehdy dvouletého syna a společně závazně stvrdili, že toho dne mě můj otec Astikovu synovi zaslíbil. Svatba se měla konat do mého patnáctého roku v Polsku. Pak Astikas i se synem odjeli. A otec s nimi. Navzdory očekávání otec v Polsku zůstal také. Na Litvu poslal jenom krátký vzkaz, že se mají našich pozemských statků a polností ujmout jeho tři synové.

Mí bratři byli tehdy děti, nejstaršímu Arminovi, pojmenovanému po otci, bylo osm let a ostatní se ještě popelili po dvoře. Ale Arminas uměl překvapit. Využil vzdělání od katolických mnichů i síly své vůle, aby v krátkém čase zavládl nad celým naším dvorem. Bratry nechal jejich osudu.

Jakmile začali dospívat i ostatní bratři, zaštítil se Arminas zvyklostmi nové víry. Prohlásil se za jediného a právoplatného dědice celého dvora i jeho majetků. Ostatní bratry Gintara i Vytauta zapřísahal jejich smrtí, pokud by se zprotivili jeho rozhodnutí. Otec byl v tu dobu stále v Polsku, tedy nebyl nikdo, kdo by zkrotil Arminovy chutě. Mladší Gintaras se sice pokusil o vzpouru, ale poté, co ho Arminas v následné potyčce připravil o dva prsty na levé ruce, se podvolil nejstaršímu.

Tak jako si Arminas všímal dospívání bratrů, začal si všímat i nás, svých sester. Rozhodl se, že naše nejstarší sestra Biruté, tehdy třináctiletá, je už dost stará na to, aby se provdala. Za manžela jí vybral starého barona z vedlejšího dvora, který nedávno ztratil ženu. Biruté, vždy tichá a pokorná, se tomu vzepřela. Arminas i přesto dal chystat svatbu a uvítal nastávajícího švagra s jeho družinou.

Námi zbylými sestrami se nezabýval. Já, nejmladší, jsem měla osud zpečetěn Polskem a Astikovým synem, a prostřední Eglé měla se svým osudem zcela jiné plány, nežli sňatek a děti.

Eglé, věčně ztrápená a věřící Eglé, toužící stát se první křesťanskou světicí na Litvě. Přinášející oběti, které po ní nebyly žádány, týrající se půsty a dlouhými modlitbami. Vysoká a vážná jako černé topoly podél cest do našeho dvora. Taková byla Eglé, jen o dva roky starší nežli já, a přitom vzdálená ode mě celé věky. S ní jsem si nikdy spiklenecky nešpitala jako s Biruté, ani jsem s ní neběhala po lese jako s bratry. Dlela ve vyšších sférách, jako boží anděl. Chtěla spolu se mnou odjet do Polska, vstoupit do kláštera a proslout svým příkladně zbožným životem. Arminas na ni několikrát naléhal, aby se svého snu vzdala a provdala se, ale Eglé, tvrdohlavá jako my všichni, se zaštítila novou vírou tak, jako se jí kdysi zaštítil sám Arminas. Nechal ji tedy být.

Možná proto tolik pospíchal provdat Biruté. Její otevřený odpor ho rozzuřil. Když se od něj nechtěla nechat odvést k oltáři a předat svému nevyvolenému snoubenci, vzkypěl jeho vztek a nazval ji zlomyslnou zpupnou děvkou. Srazil ji pěstí k zemi a za vlasy ji vzpouzející se táhl davem až do kaple před oltář. Během toho na ni neustále řval, že se za barona provdá, i kdyby ji měl zabít. Ale Biruté zůstala hrdá, odvětila, ať ji tedy zabije, protože smrt přivítá raději, nežli sňatek s baronem. Arminas, vzteky šílený, se na ni vrhl, rdousil ji, vpasoval se jí mezi zcela odhalená stehna, trhal na ní šaty a náhrdelníky a choval se natolik neurvale, až matka v hrůze vykřikla: „Proboha, nepoškoď ji!“

Ženich vyskočil od oltáře a srazil Armina jílcem meče. Pak pomohl Biruté vstát a zeptal se, zdali si ho opravdu chce vzít. Pokud ne, tak je připraven odjet. Ale pokud ano, ještě posečká, než se Biruté převlékne do nezničených šatů. Biruté, důstojná a vznešená jako obvykle, elegantně sklonila hlavu a poděkovala. Svatba se toho dne konala. Hostina trvala do brzkého jitra. Krátce před úsvitem vešli Birutin manžel, Gintaras a Vytautas do Arminovy ložnice a prokláli ho mečem na loži.

Arminas zmizel. Otci do Polska jsme poslali list, že se jeho nejstarší stal obětí zloděje. Panství se ujal Gintaras, navzdory své zmrzačené ruce obratný rváč a díky prožitým útrapám pokorný muž. Nejmladší Vytautas, který se měl stát služebníkem nového boha, se nakonec rozhodl, že pojede do Polska spolu se mnou a Eglé.

Když se přiblížil čas mých patnáctých narozenin, otec se konečně vrátil. Bylo na konci února a nad Litvou stále hvízdaly vichry zimy. Z otce se stal starý unavený, ale stále ještě velkolepý muž. Po cestě prospal celý den. Pak si nechal ukázat účetní záznamy našich statků, prohlédl si plné sýpky a tučná stáda, kterým se v uplynulém létě dostalo pastvy jako nikdy. S uspokojením si také prohlédl svého vnuka, kterého již před delším časem povila Biruté. Jejímu baronovi zasvítily oči láskou a obdivem, kdykoli se na ni zadíval.

Otec pak vyslechl naše plány ohledně Polska. O tom, že spolu se mnou pojede i Eglé už věděl, a Vytautas ho o svém zájmu nakonec přesvědčil také. Pak si i on vzal slovo.

„Musíme se vydat na cestu co nejdříve, děti. Sice bychom měli počkat do jara, až bude cesta schůdnější, ale král Jagiełło svolává šlechtice na válečnou výpravu. Nesmíme ho nechat čekat, ani nesmíme propást naši šanci. Pokud pojedeš také,“ ukázal na Vytauta, „pojedeš na ni společně se mnou po boku ostatních.“

Vytautas přikývl a uklonil se. Otec se obrátil ke mně.

„Tvá svatba, Aušriné, se bude konat co nejdříve. Tvůj manžel a tchán se samozřejmě zúčastní výpravy také.“

Mlčky jsem přikývla a také se uklonila. Srdce se mi najednou sevřelo děsem. Dosud bylo všechno jen vzdálenou budoucností, která by třeba ani nemusela nastat, a náhle jsme se měli vydat na cestu. Otec oznámil, že vyrazíme za týden. Připojíme se k velkému litevskému průvodu společně s dalšími šlechtici. Před cestou se shromáždíme na Trakai, kde naši cestu požehná biskup z Vilna i samotný velkokníže. Vytautas dostal za úkol do té doby shromáždit družinu a vojáky, a já s Eglé jsme měly dohlédnout na sbalení potřebných zavazadel.

Týden uplynul až příliš rychle. Večer před odjezdem jsem naposledy běžela do lesa. Cesta mi stále připadala neuvěřitelná. Na vdavky jsem zatím nemyslela, ačkoli mi toto pomyšlení nebylo nepříjemné. Mé srdce nebylo zadáno žádnému muži. Většinou se ode mě drželi dál, kvůli mému ostrému jazyku. Jako nejmladší sestře s jasným osudem mi Arminas a později i Gintaras nechávali volnost. Jezdila jsem tedy s nimi na koni po lese, učila se střílet z luku a klást pasti na medvědy. Se sestrami jsem se zase učila vyšívání, tanci a znalosti latiny a polštiny. Ani ryba, ani rak. Občas jsem stále neodhadla, jak se chovat v té či oné společnosti. Byla jsem spokojená, drzá, rozmazlená.

A najednou vytržení z mé krásné země, odjezd do Polska, svatba, manžel.

Jak asi vypadá? Zdalipak je hezký? Nepřipadalo v úvahu, abych se na to otce zeptala. Mohla jsem si pouze představovat.

 

Na úsvitu na počátku března stálo na širokém nádvoří našeho dvora vše připraveno na cestu.  Vozy vrchovatě naložené koženými vaky a našimi služebníky. Soumaři nesli truhlice s naším věnem, šaty, listinami a nezbytnými věcmi. Matka mi na cestu darovala své krásné dlouhé řetízkové náušnice se stříbrnými holubičkami. Ty se mi nyní houpaly v uších jako talisman pro štěstí. Svíce plály na naši cestu. Ve vzduchu se tetelily plamínky a pach knotů. Mráz mě kousal do tváře. Eglé seděla ve voze, já se rozhodla jet na koni vedle otce a Vytauta. Ale ve voze pro mě bylo ponecháno místo. Koně netrpělivě hrabali kopyty, vojsko a družina čekali na příkaz k pohybu. Naposledy jsme políbili Gintara a Biruté a matku, a průvod se dal na pochod.

Nádvoří Trakai byl zaplněno šlechtici. Poklekli před velkoknížetem a vyslechli si jeho řeč. Byli tam jen otec a Vytautas. Ženy tam neměly co dělat. Mezitím jsem stála na břehu a hleděla na zmrzlou obrovskou vodní plochu, obestírající se kolem Trakai. Hrad na vodě. Zde byl podmaněn Dievas^[7] i Velnias, zde lze chodit suchou nohou po hladině. Od vody vál ledový vítr a zalézal mi do medvědí kožešiny, do které jsem se halila. Eglé stanula vedle mě. Chtěla jsem na ni promluvit, ale začala si mumlat své věčné Pater noster, qui es in caelis… S pohledem na vodu a nebe odháněla staré bohy jako démony.

 

Dny ubíhaly jednotvárně. Navzdory březnu se ochladilo. Cesta byla nepohodlná, úmorná a zmrzlá. Kdokoliv jel na koni nebo na voze, všichni jsme byli zabaleni až po nos do kožešin, takže jsme zřejmě vypadali jako tlupa medvědů, kteří pochytili lidské zvyklosti. Do smíchu mi ale nebylo. Obličej jsem měla mrazem sežehlý, zadek naklepaný jako Tatar a tělo ztuhlé mrazem a nehybností. Každý večer, když jsme byli uvítáni ve šlechtickém dvoře, a poctěni přístřeším a pohodlím, jsem si toužebně přála, abychom se v tom domě zdrželi alespoň tři dny. Než se se mnou přestane otřásat země, než mi zmizí omrzliny z rukou a tváří. Ale každého rána jsme se opět dali na cestu. Drsní muži dbalí své povinnosti. Natírali jsme si obličej lojem, abychom neomrzali, neustále jsme klepali nohama ve vlně a kožichu. Mráz ale zalézal všude. Už druhého dne jsem si z uší sundala matčiny stříbrné holubičky a uložila je do šperkovnice. Eglé se navzdory mrazu také vyškrábala na koně, ve voze už téměř nebylo místo, kvůli zásobám a darům, které jsme přijali od našich hostitelů.

Přišly vánice. Daleko na obzoru bouře kvílela nad naší Litvou. Na širokých lesníci cestách spočíval sníh jako měkká peřina. Vítr si s ním pohrával a cloumal vzrostlými borovicemi. Vrzaly a praštěly.

„Perkunas^[8] se s námi loučí!“ zavolal na mě a Eglé Vytautas a chránil si přitom ústa kožešinou, aby mu sníh nenavál dovnitř. Přikývla jsem. Eglé si pohrdavě odfrkla tak, abychom to slyšeli.

 

Čtvrtého dne jsme se rozhodli překročit Grybaulios tvenkinys. Jeho obcházením bychom ztratili víc, jak půl dne a led se zdál stále dostatečně pevný, aby unesl naše vozy. Se sebezapřením jsem se opět vyhrabala na koně. Pokud by pode mnou led praskl, bylo bezpečnější seskočit z koně, než vyskakovat z vozu. Led praštěl pod kopyty a koly. Hlubina nad námi i pod námi a my uprostřed, mezi nebem a vodou. Nepokojně jsem obhlížela zamrzlou plochu a přála si, ať přejdeme co nejrychleji.

Konec našeho průvodu uzavírala věčně se opožďující Eglé. Vedla koně za uzdu a šla vedle něj pěšky. Cože? Opět jsem obrátila hlavu dozadu. Co dělá Eglé na zemi? Pokud se něco stalo jejímu koni, proč nepožádá o nového? K čertu s tou její pokorou!

A pak jsem viděla, snad pouze koutkem oka, jak se Eglé propadá pod led. Chuděrka, pokoušela se máchat rukama v tlustých rukávech kožichu. Každou vteřinou těžkl jako kámen a táhl ji nemilosrdně za Velniasem. A pak byla pryč. Jen dlouhý cop, ozdobený zlatými gombíky se ještě ve smyčkách stáhl do vody.

Nikdo si toho nevšiml. A nikomu ani nevadilo, že už nemáme žádnou Eglé. Průvod šel dál. Obrátila jsem hlavu zpět. Proč bych se také měla dívat na pustou díru v ledu? Zachytila jsem Vytautův pohled, usmál se koutkem úst. Viděl to taky.

Sháňka začala až navečer. Otec osobně několikrát obešel celý tábor. Pak to vzdal a svolil k příchodu do domu našeho hostitele.

„Měli jsme něco říct,“ zašeptala jsem večer, když jsem se posadila na Vytautovu kožešinu.

„Proč?“ podivil se, „k ničemu by to nebylo. Nevytáhli bychom ji.“

 

Hranice Polského království jsme překročili následující den po zmizení Eglé. Ještě nás čekala dvakrát tak dlouhá cesta do Krakowa. Polsko nás uvítalo příznivějšími podmínkami. Sníh valem ubýval a tál, na několika místech vykvetly sněženky. Vzduch voněl probouzejícím se jarem. Také my jsme začali pookřávat. V průvodu byl častěji slyšet smích a zpěv a také večery v domě polských šlechticů byly veselejší.

Jak se naše družina zvolna blížila ke Krakowu, začala jsem být stále nervóznější. Je tohle opravdu osud, který mi sudba určila?

„Kdyby nebyl, nebyla bys tady,“ uklidnil mě Vytautas, „dívej se dopředu, přijímej to, co je a neočekávej, že ti život přinese štěstí. To si musíš nést sama v sobě. A buď ráda, že jsme konečně tady. Už mi přimrzá zadek ke koni.“

Do očí mi vhrkly slzy. Už dávno nastala noc. V dálce zaplály pochodně a rozezvučela se rychlá veselá melodie. Vědí o nás! Navzdory našemu nočnímu příjezdu na nás čekají, aby nás uvítali tak, jak se patří. Vytautas mi sundal rukavici, stiskl mou studenou ruku a usmál se na mě. Počkal, dokud jsem se neusmála také.

“Sudie, Aušriné. Vivat, Aurora,”^[9] řekl měkce, zvedl mou ruku k ústům a políbil ji. Usmála jsem se a řekla. “Sudie, Vytautai. Vivat, Vitold.”^[10]

Podél cest jásaly špalíry Poláků, plály pochodně a svíce, poslední sníh tančil v jejich svitu. Cinkaly rolničky a hrály veselé loutny a píšťalky. Ve vzduchu se nesla Gaude mater Polonia zpívaná průzračnými hlásky chlapců. Krásné pohostinné Polsko! Konečně sladké spočinutí po úmorné cestě. Polsky i litevsky jsme zdravili krakowské měšťany. Usmívali jsme se a rozhazovali mezi ně mince a šperky. 

„Aušriné, nedávej ty šperky! Nech si něco na svatbu!“ křičel na mě otec. Dělala jsem, že neslyším a rozhazovala jsem dál. Truhlice, ze které jsem brala, patřila Eglé. Svých šperků bych se nevzdala. Ubytovali nás v domě polského šlechtice Sakowicze. Před bohatou večeří jsme se pomodlili a já se poprvé v životě modlila z upřímného srdce. Děkujeme ti Bože, za tyto štědré dary.

Usnula jsem jako zabitá.

 

 

 

Z přemýšlení mě vytrhla Sakowiczova služka.

„Nechceš jiné náušnice, paní? Jsou tu i zlaté,“ přistrčila ke mně misku se šperky. Odmítla jsem a zkontrolovala, zda mé stříbrné holubičky stále leží na stoličce vedle kádě s kouřící vodou. Poslední vzpomínka na domov a matku.

Včera, poté, co mi byli na hostině představeni polští šlechtici a jejich rodiny, jsem se podivovala, proč se většina dívek jmenuje Jadwiga. Dokonce i dcera našeho hostitele Sakowicze.

„Každá druhá se tady jmenuje Jadwiga,“ řekla s úsměvem, „královna je oblíbená.“

Jadwiga nyní pečlivě kontrolovala modré šaty, které byly pro mě připraveny. Pak se podívala na mé stříbrné holubičky a po hladkém čele jí přeběhla vráska. Podívala se na mě a opět na holubičky.

„Půjčím ti krásné ozdoby do vlasů. I krásné náušnice. Tyhle jsou pro tebe příliš hrubé a pohanské.“ Vzala jednu holubičku do prstů. „Možná bys je měla odložit a místo nich…“

„Nesahej na ně!“ štěkla jsem po ní. Všechny se na mě překvapeně obrátily. Výraz v jejich tvářích křičel Ty litevský pohane! Zavřela jsem oči a krátce se nadechla.

„Odpusť“ řekla jsem už mírně, „ale chci si je nechat. Je to dárek od matky.“

Ihned se pousmála a přikývla. „To jsem nevěděla. Samozřejmě si je můžeš nechat. Stříbro se ti hodí k očím.“

Služebné mi nalíčily rty a oči a navoněly mi šíji a ruce uherskou vodou. Oblékly mi spodní cotte z narudlé vlny s upnutými šněrovacími rukávy. Přes ten pak přehodily jednoduchý bezboký surcotte z tmavě modrého sametu s ďáblovými okny lemovanými popelkou. Skrze okna byl na bocích vidět cotte a zlatý pás vykládaný červenými korály. Dlouhé copy mi stočily do módních beraních rohů na spáncích, mezi ně položily efektně střižený hedvábný závoj a celé dílo korunovaly nízkou zlatou čelenkou. Jediné, co na mě zbylo pohanského, byly stříbrné holubičky, které v této kombinaci vypadaly nepatřičně. Ale Jadwiga to už nijak nekomentovala. Místo toho stočila řeč na mé zásnuby.

“Budeš mít hezkého, mladého manžela, Auroro. Otec ti ho dobře vybral. Je také z litevského rodu, jako ty. A je to kníže.” Zavřela jsem oči a nechala ji mluvit. Zatím neřekla nic, co bych už dávno nevěděla. Jeho rodina přišla do Polska spolu s Jogailou. Narodil se ještě na Litvě, z litevské matky. Při křtu přijal jméno Martinus, na počest svatého Martina, velikého křesťanského světce. Bohabojný polský křesťan, při tom pomyšlení jsem se neubránila úšklebku. Martynas Lenkijos.^[11]

„Jak vypadá?“ zeptala jsem se.

„Krásně,“ zasnila se Jadwiga a tváře jí zrůžověly. To mě uklidnilo. Ten, který vžene ruměnec do tváří jemné dívky, nemůže být šeredný.

„A je chytrý?“ ptala jsem se dál.

„Samozřejmě, že je,“ řekla s úsměvem, ačkoli si zajisté nemohla vzpomenout, co chytrého kdy ten úžasný mladík vykonal.

„A jak to víš?“ štourala jsem dál. Činilo mi radost uvádět ji do rozpaků.

„Musí být. Účastní se jednání sejmu společně se svým otcem a ostatními šlechtici. Brzy bude mít v rukou velkou moc.“

„Ach tak.“

„Proč se takhle ptáš? To se pro ženy nehodí.“

„A co?“

„Klást takové otázky.“

„A když mě to zajímá?“

Stiskla rty a neodpověděla. Pouze její nevěřícný pohled prozrazoval, nakolik je ze mě zmatená. Odvrátila jsem se od ní a kontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem krásně a velkolepě. Byla jsem sama se sebou spokojená. Dojem rušily pouze stříbrné holubičky, ale z trucu jsem si je nechala. Teď jsem tedy opravdu křesťankou. Jak jsem se dívala na svůj odraz a přemýšlela, došlo mi nakolik vypadám cize. Teď už nejsem Aušriné, a už jí nikdy nebudu. Jsem Aurora. Aurora. To jméno mi znělo cize stejně jako ten odraz. Co jim na mě tolik vadilo? Co jim vadilo na mém jméně?! Proč mi ho vzali a dali nějaké rádoby křesťanské?! Jsem snad proto lepší?! Cennější?!

Podívala jsem se po Jadwize. Její zděšený výraz mi napověděl, že jsem své myšlenky říkala nahlas.

 

Do pokoje opět vstoupil Vytautas. Vlasy už měl suché a upravené. Měl na sobě tmavě žlutou tuniku se silným koženým opaskem kolem útlých boků. Při pohledu na mě se usmál.

„Dobrý bože, skoro bych tě nepoznal. Konečně vypadáš jako budoucí kněžna.“

Na opasku měl rolničky a při každém kroku cinkal. Zachechtala jsem se.

„Ty jsi mi tedy šašek.“

Zasmál se a nabídl mi rámě. Panstvo se scházelo u širokých dveří pod schody. Cestou ze schodů jsem žádala:

„Řekni mi něco o mém snoubenci. Nic o něm nevím a otec mi nic neřekne.“

„Vždyť já o něm také nic nevím. Znám jen jeho otce, pamatuju si ho ještě z Litvy. Jmenoval se Astikas. Tady si změnil jméno na Ościkowicz. Víc polštiny tam už nacpat nemohl,“ zachechtal se.

„Ale co jeho syn?! Martinus!

„Co já vím. Je o rok starší než ty. Co tedy zatím mohl dokázat?“

„Ale no tak…“

„Já nevím, Aušri. Já opravdu nevím.“

U dveří přese mě služebné přehodily těžký zimní plášť a do ruky mi vtiskly rukavice. Byl čas seznámit mě s budoucím manželem. Žaludek se mi klepal a navzdory zimě mě obrážel horký pot. Město bylo přecpané nastrojenými šlechtici. A Ościkowiczův dvůr právě tak. Na počest královské sešlosti se slavily námluvy i ostatních polských a litevských šlechticů. Dvůr byl velkolepý, v oknech se třepetaly prapory a sloupy balustrád byly obtočeny květinami. Při tom pohledu na mě tíživě dolehla vážnost okamžiku. Vytautas, svíraje moje rámě se na mě zadíval.

„Já tě nepoznávám. Nikdy ses ničeho nebála. Nevedu tě přece na porážku.“

„A co mám dělat?“ vydechla jsem sklesle.

„To se ptáš mě? Nepoučila tě Biruté?“

„Asi ano. Já už nevím.“

Povzdechl si. „Chovej se vznešeně, jak se sluší na urozenou ženu. Mluv pomalu a libozvučně. Vyvaruj se drzosti a zlomyslnosti a…“ podíval se na mě, „… a netvař se pořád jako tele.“

Sotva jsme vstoupili do štědře zalidněného sálu, otec řekl: „Pojďte. Vidím Ościkowicze.“

Vykročili jsme davem. Držela jsem se Vytautova rukávu, aby mě dav nesmetl. Povzbudivě se na mě šklebil. Viděla jsem, jak otec kohosi náznakem objímá, ale slova zanikala v hučícím zástupu kolem nás. Pak odstoupil a já uviděla ztepilého, šlachovitého muže, oblečeného na polský způsob v dlouhé šedé tunice přepásané vykládaným zlatým opaskem. Ruce a nohy měl dlouhé. Stejně protáhlý byl i jeho obličej s vysoko posazenými lícními kostmi a poněkud zapadlýma šedýma očima. Kolem hlavy mu jako plameny ve větru šlehaly kaštanové vlnité vlasy. Jeho pohled se stočil k nám. Otec se obrátil za jeho pohledem.

„Můj syn Vitold. A má dcera Aurora, radost a pýcha mého žití.“

Elegantně jsem pokynula hlavou a lehce se uklonila. Tak, jak jsem si to pamatovala od Biruté. Kníže Ościkowicz položil hrdě ruku na rameno svého syna a rozhodným gestem do postrčil vpřed. Vytautas sáhl za sebe, obtočil ruku kolem mého pasu a elegantním gestem mě přitáhl blíž. Ocitla jsem se tváří v tvář s mladým Ościkowiczem. Musela jsem trochu zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře.

Byl to hezký štíhlý hoch s vlasy z baltského jantaru a očima z mořské vody. Po zádech mi přejel mráz a tváře mi zahořely. Usmál se a odhalil drobné liščí zoubky. Také se červenal.

„To je můj nejstarší syn Martynus,“ představil ho Ościkowicz celkem zbytečně, „budoucí kníže a doufám že rovněž i statečný rytíř.“  Ticho mezi námi netrvalo ani okamžik a kníže významně zakašlal. Mladík se vzpamatoval.

“Panno Auroro,“ hlas měl příjemný a hluboký, „je mi ctí tě uvítat v Polsku coby svoji snoubenku. Zvěsti o tvé kráse se nesou světem, ale skutečnost je daleko předčí.”

Navzdory vážnosti okamžiku jsem vyprskla smíchy. Ihned jsem se vzpamatovala, ale idyla byla narušena, což mě trochu mrzelo. Pokusila jsem se to zachránit.

“Děkuji, můj pane. I mě těší, že tě poznávám.” Svůj hlas jsem ovšem nepoznávala.

Zkroutil ústa do šibalského úsměvu, tak jako to dělával Vytautas. Rovnováha byla opět navrácena. Usmála jsem se a v duchu jsem si oddechla. Martynus luskl prsty a po jeho boku se objevil sluha s polštářem na rukou. Na polštáři se vyjímal diadém, vykládaný fialovými ametysty a perlami. Umělecké dílo nevídané ceny. Martynus natáhl ruce s polštářem ke mně.

„Přijmi ode mě můj svatební dar na důkaz svého souhlasu s naším sňatkem,“ pronesl naučenou formuli provázející každé námluvy.

„Přijímám, můj pane, tvůj dar i tebe,“ pronesla jsem já svoji část a předala jsem těžký polštář služebné po svém boku. Formalitám bylo učiněno zadost. Nyní jsme se mohli věnovat zábavě. Otcové a Vytautas se od nás odvrátili a my zůstali stát stále naproti sobě. Ticho trvalo až moc dlouho. Za jeho hezkým čelem jsem viděla vířit myšlenky, ale žádná se mu nemohla dostat na rty. Napadl mě úryvek žalmu: Byl jsem nerozumný a nic jsem nechápal. Stál jsem před tebou podoben němé tváři… Tentokrát jsem si hlídala, abych to neřekla nahlas.

„Líbí se ti tady?“ Jeho hlas mě vytrhl z přemýšlení.

„Ehh, cože?“

„Jestli… jestli se ti tady líbí.“

Nevěděla jsem, jestli se ptá na Polsko nebo na tento sál.

„Je to krásné. Ale chybí mi stromy,“ řekla jsem omluvně.

„Stromy?“ pozastavil se a pak lehce pokynul rukou, „pojď se mnou.“ Otočil se na patě a razil nám cestu zástupem šlechticů s cinkajícími poháry v rukou. Šla jsem poslušně za ním až k zadním dveřím domu. Neměla jsem plášť a studený vítr mě zamrazil na hrdle a ramenech. Martynus mi podal ruku a vedl mě dál přes zadní dvůr. V mlze se rýsovala bytelná dřevěná ohrada. A za ní se rozprostíraly řady vzrostlých stromů. Útlé holé větve, postříbřené jinovatkou, se vzpínaly ke kovovému nebi.

„To je náš jablečný sad,“ řekl Martynus, „chceš se tam podívat?“

Přikývla jsem. Vedl mě mezi stromy k hlavnímu ohništi. Zavál silný vítr a já se rozklepala. Martynus se vyděsil.

„Bože, nevšiml jsem si, že sis nevzala plášť. Dojdu ti pro něj.“

„Ne, to je dobré. Přežila jsem cestu z Trakai až sem. Tu chvíli přežiju také.“

„Tak alespoň rozdělám oheň.“

„Ne, načichli bychom kouřem.“

„Opravdu ti není zima?“

„Jen trochu na pažích.“

Martynus přistoupil blíž a položil mi ruce na paže. Jemně je třel.

„Je to lepší?“

„Docela ano."

„Kde ještě…,“ začal a pak utichl. Jeho oči trochu ztmavly. Vzduch kolem nás zhoustl. Pomalý pohybem mě přitáhl blíž k sobě, přivinul mě na svou hrud a spojil ruce na mých zádech. Položila jsem mu tvář na rameno. Už mi bylo příjemně teplo. Takhle jsme zůstali.

„Ani nevím, jestli se tohle smí,“ zašeptal po chvíli.

„Asi ano, když jsem tvá snoubenka.“

Usmál se. Jeho úsměv mě podivně zahřál.

„Jsi jiná, než jsem si představoval.“

„Lepší?“

„Mnohem lepší.“

„A ta tvá řeč o mé kráse?“

„Vyčtená z románu. Otec mi to doporučil, ale zdála se mi příliš přeslazená. Docela mě potěšilo, když jsi vyprskla.“

Opět jsem se škodolibě zasmála.

„Ale myslel jsem to vážně. Jsi moc krásná, Auroro.“ To jméno znělo z jeho úst jako zpěv andělů.

„Jmenovala jsem se Aušriné. Na Litvě.“ Ani nevím, proč jsem to řekla. Nebylo to přece důležité.

„Chceš, abych ti tak říkal?“ zeptal se s podivuhodnou samozřejmostí.

„Ano,“ rozzářila jsem se. Cosi tady, v tomto sadu, mě opět přeneslo domů.

„Máš krásné jméno, Aušriné. Takové, pro které stojí za to tě milovat.“

Usmála jsem se. „Jen kvůli jménu?“

„Kvůli tobě celé.“

Usmála jsem se a zvedla pohled k jeho očím.

„Sice neznám tuto zemi, ale už teď ji miluju. A nejen zemi.“

Usmál se tak krásně, až se mi zamotala hlava. Mezi stromy přelétla vrána a zakrákala. Vytrhla jsem se z jeho objetí a podívala se za ní. Okamžik byl přetržen. A opět se do mě pustila zima.

„Mám to tu rád,“ pokračoval Martynus. „Byl jsem dítě, když jsme opustili Litvu. Tedy nemám čeho želet.“ Podíval se po mě. „Ale ty jistě ano.“

Přikývla jsem.

„Mnoho lidí mi o ní vyprávělo. Prý je zlá a stále pohanská.“

„Litva není zlá. To lidé ji zlou učinili.“

Chvíli mlčel. Pak ke mně zezadu přistoupil a opět mi položil dlaně na paže.

„Odpusť mi,“ sklonil hlavu až k mé šíji, „nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle.“

„Vždyť není co odpouštět.“ Cítila jsem na krku jeho horký dech. Zavřela jsem oči a lehce zaklonila hlavu.

„Těšila ses na mě?“ zeptal se plaše a šeptem.

Zaváhala jsem a pak jsem řekla: „Ano. Trochu ano. A ty na mě?“

Usmál se: „Trochu víc než trochu.“

Okamžik opět pokračoval. Dech se mi prohloubil. Ucítila jsem, jak mě jeho ruce otáčejí čelem k němu. Oči jsem nechala zavřené.

„Podívej se na mě. Dívej se.“

Otevřela jsem je. „Dívám se.“

„Co vidíš?“

„Gražuo berniuko,“^[12] vydechla jsem bezmyšlenkovitě. Pootevřel ústa a já přemýšlela, jestli vůbec umí litevsky. Ale nevěděla jsem, jak to říct polsky. Upřela jsem pohled na nebe nad námi a v tom jsem na rtech ucítila polibek. Srdce se mi rozbušilo na poplach. Kolem zad jsem ucítila jeho ruce, jak mě objaly a přitáhly k sobě. Svět se se mnou zatočil a nohy se mi podlomily. Ale on mě držel, abych neupadla. Zavřela jsem oči. I přes sametový surcotte jsem cítila žhnoucí teplo jeho těla, i sílu se kterou se ke mně tiskl. Obemkla jsem ho pažemi kolem krku a přitiskla ho k sobě ještě víc.

Jaké má krásné, pevné tělo. Jak měkká něžná ústa. Silné ruce…

Líbajíc ho, svou duši cítila jsem na rtech. Zatoužila ode mě přejít k němu. Zalil mě blažený pocit, ze kterého jsem dosud znala jen ozvěny. Tohle bylo silné, vřící, ale nikoli děsivé. Protože jsme na to byli dva.

„Aušri!“ zaslechla jsem zdálky Vytautův hlas a rychle Martyna od sebe odstrčila. Zrudlá polibky jsem letěla sadem mezi ojíněnými jabloněmi a měla jsem pocit, že mi rostou křídla. Miluje mě. Pane Bože, on mě miluje!

Vytautas stál u paty sadu. Při pohledu na mé zrudlé tváře a rozmazané líčidlo na rtech se vědoucně ušklíbl. Martynus nás došel procházkou a okusoval přitom zapomenuté jablko. Vytautas se zatvářil zhnuseně.

„Nevadí ti, pane švagře, že na tebe budou král a královna čekat, než sežereš to jabko?“

„Ne, ani ne,“ řekl pan švagr a rozšafně na mě mrkl. Zasmála jsem se.

 

Kvůli okouzlení Martynem jsem dočista zapomněla na hlavní okamžik dnešního dne. Bylo očekáváno shromáždění šlechticů a rytířů na královském Wawelu. Měla být vyhlášena válečná výprava, znovu potvrzena smlouva o Polsko-litevské unii a oslaven požehnaný stav královny Jadwigy. Budoucí dny měly být bezstarostné a veselé.

Náš početný košatý průvod, vozy, koně a praporce, ujížděl po hlavní cestě na Wawel. Vysoko klenutý sál už pojal většinu polského panstva. Každý sál každého hradu, ve kterém jsem kdy byla, byl přeplněný vzácnými hosty, blýskajícími se nádherou šatstva a šperků. Ale nebylo to nic oproti obrazu, který jsem před sebou viděla teď.

Na vyvýšeném kamenném stupni stály dva honosně vyřezávané zlacené trůny, vykládané perlami a vzácnými kameny, zdobené šarlatovými polštáři se zlatými střapci. Byly dosud prázdné. Vzali jsme si poháry s rýnským vínem a zapojili se do konverzace. Držela jsem se blízko Vytauta a otce. Podívala jsem se na Martyna a v tom se rozezněly slavnostní fanfáry. Panstvo se jako na povel seřadilo kolem širokého rudého běhounu, po kterém do sálu právě vstupovali král a královna. Sálem se opět vysokými hlásky nesla Gaude mater Polonia. Hluboký silný hlas vyjmenovával tituly krále a královny a panstvo se, jak velkolepá dvojice procházela, důstojně uklánělo.

Ucítila jsem, že se Martynus, stojící těsně vedle mě, špičkami prstů zlehka dotýká mé ruky. Každý dotek mi vháněl oheň do žil. Oplácela jsem mu jeho doteky a plaše pozorovala jeho domněle nezúčastněný profil. Rty mě rudé jako starou krev. Zatoužila jsem ho opět políbit. Vzít si od něj trochu žáru a na okamžik mu svěřit svou duši. Místo toho jsem mohla pouze tisknout jeho ruku.

Královský pár zůstal stát před svými trůny čelem do sálu. Král Jagiełło uvítal polské i litevské panstvo. Šlechtici poté jeden po druhém zvolna přistupovali, klaněli se, poklekali a znovu přísahali věrnost polské koruně, která je milostivě ochraňuje. Cestou k trůnu se mi třásly nohy, že jsem jen ztěžka udržovala důstojnou chůzi.

Vladislav II. Jagiełło, statný padesátiletý muž, na otce promluvil litevsky, nechal si od něj složit lenní slib a požehnal Vytautovi a mně. Královna Jadwiga Andegaweńska,^[13] pětadvacetiletá vysoká krasavice, se na nás přívětivě usmála. V životě, vzdouvajícím se pod pokojně složenýma rukama, už sedmý měsíc opatrovala budoucího polského následníka. Hluboce jsem se uklonila, okouzlená tím vznešeným královským půvabem. Položila mi zlehka ruku na rameno. To mě překvapilo tak, že jsem se skoro zapotácela. Vytautas mě musel přidržet.

„Nelekej se, dítě,“ královna se opět usmála, „jak se ti líbí naše země?“

„Vaše země je krásná, má paní,“ hlesla jsem, zrudlá až po uši.

„A co tvůj nastávající? Líbí se ti?“

„Víc než to,“ začervenala jsem se, „je úžasný.“

Královna se opět vlídně usmála. Vytautas za mnou významně zakašlal a dloubnutím do zad mě postrčil zpět do davu. Tvářil se zlobně.

„Královna netoužila slyšet chvalozpěvy na tvého drahouše. Byla pouze laskavá, protože jsi vypadala, že každou chvíli omdlíš.“

„Aha.“

„Uč se diplomacii, sestro. Máš na to nejvyšší čas.“

Koutkem mysli jsem si uvědomila, že se mnou nikdy nemluvil tak chladně. Nazval mě vůbec někdy sestrou? Vždycky jsem pro něj byla Aušri. Věci se změnily natolik rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Opustila jsem jeho společnost a očima našla Martyna. Bavil se s našimi otci ve skupině šlechticů. Když zachytil můj pohled, přišel blíž a podal mi pohár s vínem. Podívala jsem se do poháru a pak na ten vznešený dav, srocený kolem sebe. Nebylo mi tady dobře.

„Co se děje, Aušriné?“ zeptal se se starostí v hlase.

„Vezmi mě opět do sadu.“ Lekla jsem se toho, co jsem řekla. Copak po něm můžu chtít, aby opustil svou společnost?

„Je-li to tvé přání,“ řekl vyrovnaně. 

Vytratili jsme se ze sálu, přehodili jsme před sebe pláště a vyvedli ze stáje jednoho z našich koní. Martynus nasedl a mě vytáhl za sebe. Pobídl koně a kopyta se rozezněla na udusaném sněhu do zapadajícího soumraku.

Tohle mi na něm imponovalo, vyplnil mé přání a neptal se proč chci právě teď, v zimě a soumraku, do holého sadu. Za ten krátký den, co jsem ho znala, před ním mé srdce roztálo jako sníh kolem nás.

„Teď už mi ale dovol, abych rozdělal oheň. Jinak tady co nevidět umrzneme.“

Usmála jsem se a přikývla. Pozorovala jsem, jak obratně mezi dvěma křemeny vykřesal jiskry a přiložil suchá polena jabloňového dřeva. Vzduch se prosytil voňavým kouřem. Opět jsme se objali a líbali.

„Naše svatba bude pozítří,“ zašeptal mi, „a za týden odjedu na výpravu.“

„Já vím.“

„Trhá mi srdce, že tě opustím tak brzy. Ani si tu pořádně nezvykneš.“

„Co můžu dělat? Budu na tebe čekat, dokud se nevrátíš.“ 

„A co když padnu v boji?“

„Nepadneš,“ pravila jsem rozhodně. „To by mi tvůj bůh neudělal.“

Zasmál se. „Je to i tvůj bůh.“

„Pokud je náš, neudělá to. Podívej…,“ řekla jsem a sundala si z uší své stříbrné holubičky. Vzala jsem Martyna za ruku a vedla ho k ohništi. Natáhla jsem ruku nad plameny a prohlásila:

„Já Aurora zde slavně přísahám, že budu bohabojnou a poslušnou křesťankou, milující a věrnou chotí a oddanou matkou dětí, které vzejdou ze mě a mého milovaného Martyna. To stvrzuji těmito stříbrnými holubicemi, které ti nyní, můj Pane, obětuji. Na oplátku za to žádám,“ podívala jsem se na svého nastávajícího, „aby, dokud žiji já, žil i Martynus.“

Ruka mě pálila, jak se stříbro od ohně zahřálo. Hodila jsem holubičky do plamenů. Jak dopadly, zvedla se sprška jisker. Martynus mě přitáhl k sobě a sevřel mě v objetí. Dlouho jsme stáli a mlčeli.

 

 

 

---