Krajina s nosem a věcmi

první působí stísněně... místy až moc snová, místy neurčitá... druhá dobře funguje sama o sobě - ale možná by bez té první, na kterou odkazuje, nebyla tak intenzivní... bavilo mě hledat ty vazby mezi nimi (i když možná jsem je našla tam, kde žádný nejsou, resp. jsou to jen nějaký moje umělý vlákna)

dvojku vidím..

jednička je spíš jako krátký film/polosen.. prolínání, rozostřování, flashbacky.. ale nakonec nevím, ("jako obvykle nevím"), myslím, že těch vjemů chce zprostředkovat až moc.. nebo chce zmizet

"ztratit se věcem, ztratit věci / ztratit se krajině, ztratit krajinu"

Jo, tenhle směr čtení (myslím ten začátek dvojky) jsem bral v potaz, snad se jím něco může rozehrát... A jsem rád, když čtenář jde jakkoli podle sebe. Přál jsem si, aby bylo čitelné (nebo nalezitelné), že subjekt má sen, ve kterém je mu čtyřicet, tj. sám neví, kolik mu je v reálu, ale připadá si na čtyřicet a je tím zmatený. Současně je mu tak kolem sedmi (kupodivu ví přesně, kolik je jeho rodičům) a je si jistý, že je nějak zklamal (ztratil vysvědčení) a neví, co s tím, jeho zmatenost a bezbrannost se prohlubuje. Už ani neví, jestli je v lese nebo v dětském koutku. Ty odlišné věky se v něm přelévají, nedá se to rozložit na psychickou a fyzicku stránku. Přijde mi to dost reálný, hrozný a přitom směšný stav a mám pocit, že je běžný a že do člověka občas přijde. Ať už ve snu nebo jinde. Ideálně tehdy, kdy máš před sebou nebo děláš nějakou práci, kterou nesmíš pokazit. Celá ta dvojka by se dala shrnout jako snová logika v reálným světě.

To, co následuje po Jako by chtěl vyskočit rozcestník... Nevidím tam trpitelství, lyrického hrdinu sice stále zaplavuje neschopnost se pohnout v myšlence směrem k druhému, ale objeví se před ním jezírko, které ho soustředí víc ven, do krajiny, než do jeho patetické mizérie. Jezírko, kolem kterého a ve kterém jsou psi, matky s dětmi a kočárky a tak, je na jednu stranu záchranný kruh, na druhou stranu našeho hrdinu strašně sere. Seškrábnutí znaménka v tomhle vidím jako běžnou věc, stejně jako třeba kousnutí se do rtů. Třeba je to dětinskej vzdor vůči mateřství. Nebo se náš hrdina škrábl z nervozity z toho obrazu před sebou - a kurva, zrovna tam bylo znamínko. No a když začal pomalu krvácet, pomalu ho to uklidnilo. Znáš to: rozzrní se ti obraz, až ti úplně zešedne a zčerná před očima a se zvuky je to podobně, nakonec se všechno změní v šum - a omdlíš - byť je samozřejmě absurdní dojít k mdlobám ze ztráty krve kvůli stržení znaménka, ale bavilo mě to. No a pořád si myslím, že Kolébaly mě nezřetelné jazyky, pomalé krvácení, můžu krvácení brát (mimo jiné) jako rozšíření vlastností (zvuků) kolem jezírka. A bavila mě představa doslovného čtení, hrdina se kolébal v loďce z jazyků a to ho uspávalo. Ale hlavní je, že už mu na ničem nezáleželo, cítil se osvobozen. Jenže to netrvalo dlouho... Někdo přišel... Ještě neměl být konec... Někdo odešel... Ani to ještě neměl být konec... A konec přišel později jako neukončené "propadání se". Nic se neujasnilo, ale pro mě je tam jasný vzkaz: Náš milý hrdina celou dobu na někoho myslí, což se mu nedaří, rozptyluje se okolím, různými vjemy... a na konci má pocit, že on nic, že celou dobu ten druhý myslel na něj - a že ani tomu druhému se to nepodařilo... že to nejsem já, kdo se propadá tvými myšlenkami ... kdo tedy...) Vidím v tom i naději, že se náš hrdina na moment stal tím druhým. Že nakonec třeba došlo k setkání, byť nevědomky. :)

Tak, to jsem si zase hezky zradil vlastní zásady, že nebudu žvanit a zasahovat čtenáři do jeho vidění. Pardon. A ještě jednou dík za čtení a názor.

Jestli tě to trochu uklidní, měl jsem na mysli jeden ze sto sedmdesáti šesti nejlepších textů, co jsem tu kdy četl (tolik jich mám v oblíbených). 

Norsko, brokolice nemusí být in - buď v brokolici věříš, nebo ne. Ať se ale rozhodneš jakkoli, stále tě mám rád! :)

Ach, egile. Proč mi to říkáš, to o Kartinkách? Taková silná slova, to mi nedělej, prosím. Jinak díky, že jdeš čistě po textu a že nemusím nic vysvětlovat. A souhlasím, že dvojka funguje líp.

Díky všem za čtení a komentáře.

Bříza: Osobně mi nepřijde nic přehnanýho na tom, že lyrický vypravěč seškrábl mateřské znaménko. To není žádné "ó trhání" (je i možnost, že to udělal omylem, to se stává). A ta věta má i sekundární význam. Jinak tam patos vidím skoro všude, ale ne jako věc, která by z toho měla dělat "báseň". Spíš tam je prostě normální jako průvodní jev, aniž by ze sebe dělal něco významnýho.

Zpětně bych texty popsal zhruba tak, že první je takový ztrácení se v krajině/vzpomínce, s přeskokama vnitřní-vnější, pohybuje se odnikud nikam, nenabízí jasnej úvod ani pointu ani motivaci toho člověka, nic nevysvětluje, prostě jenom je. Takže úplně rozumím, že to nemusí nikoho bavit. Druhý je něco jako modlitba, takže zase je s tím spojená odpovídající nálada a to zase nemusí nikoho bavit. No a v neposlední řadě mi jde o jazyk samotný. A když čteš pomalé krvácení, není to obraz nějakýho trpitelství, ale spíš uklidňování, to by mohlo čtenáře trknout (z kontextu), a taky není řečeno, že subjekt (natožpak autor!) krvácí. Může krvácet třeba jezírko (otevřelo se), psi lidi kočárky... A netuším, proč by se nemohlo použít slovo krvácení. V tobě to asi vyvolává dojem hry na city a takového toho "srdce mi krvácí!". Ve mně ne. Já si myslím, že je blbost vyhýbat se některým slovům jen kvůli strachu z patosu nebo z čehokoli, naopak je dobrý snažit se to nějak posunout. Každý slovo můžeš použít dobře nebo špatně. Záleží... na mnoha faktorech. Hlavně ale žádnej text není prostě seřazení slov, je to vlastní organismus, kterej by měl jet podle svých pravidel. Nemůže být samozřejmě moc nečitelný (zamlžený), musí obsahovat průzory... Jako, nechci se chovat nějak arogantně nebo tak něco, ale myslím si, že tohle není ani zamlžený ani zaseklý v neproniknutelným světě, že je to vlastně úplně jednoduchý. A hlavně vím, proč jsem to napsal takhle. No a obrazotvornost... Mně to přijde obrazově docela suchý. Že se bude nějaký čtenář cítit přeobrazenej a že ho chci obrazama zabít (ach!), to mě nenapadlo. Každopádně pocit, že mě báseň (imaginace, jazyk) chce zabít, mám rád, ale já takový básně nepíšu. :)

Jo a v první sloce dvojky nevidím problém, ty ano? Přijde mi dost prostorná, aby čtenáře nesvazovala, zároveň dost jasná, vždyť popisuje úplně běžnou věc. Nebo ne? Zajímalo by mě, co v ní vidíš. (Teda jestli se k tomu chceš ještě vracet a mluvit o tom)

Dík za čtení.

mentálne dosť podobný subjekt ako whisper

nechápu:   a ešte toto: "bez ohledu na to - neztotžňuju blešaté se subjektem - pravděpodobně píše o něčem, co neumí žít - říct." - ako sa toto dá vyhlásiť bez toho, aby došlo k stotožňovaniu? resp. na základe čoho je postavené toto hodnotenie?

však veď linknúť niekomu článok nie je žiadne veľké odvolávanie sa na autoritu.  

Právě že ztotožňovat blešatou se subjektem v básni... a tak nějak vůbec - příliš lpět na autorství... Chci říct - i kdyby text napsal třeba ježíšek. Je mi to jedno. Mluví ke mně verše. A kupř. Kartinky reloaded jsou jedním z nejlepších textů, co jsem kdy na Písmáku četl. 

nechápu: BARTHES, Roland. Smrt autora. Aluze: časopis pro literaturu, filosofii a jiné. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, roč. 10, č. 3.

Jednička mi přijde moc "roztahaná" (a nebo naopak moc koncentrovaná, ale v posledku to - co do recepce - vlastně vyjde nastejno). Obrazy se v ní perou; předivo textu (ve mně) nefunguje/nepůsobí jako celek. Skrz lyrického mluvčího se propadává tolik vjemů, že je mi jej skoro líto. Některé figury jsou velmi působné, ale vcelku prostě nevím.    

Dvojka velmi.