vosí hnízda

Toho léta bylo všude strašně moc vos.
Na sklenice jsi přikládal korkové tácky
a pil tak opatrně.
Všechny skicáky byly jejich hnízdem.
Maloval jsi je v letu, stínoval trhavými pohyby.
Toho léta na plátno sedaly jen mouchy
a šips se krabatil jak ponožky bez gumky.
Lezl jsi mi na nervy.
Pak přišel podzim a já žila pár měsíců s bláznem,
co pálil listí i skicáky,
plátna strkal za skříně a pil tak neopatrně…

Je zvláštní dívat se, jak mizí tahy štětcem,
jak puká barevný dům a škvírou táhnou bledé tváře.
Ty vrásky z nich už nevymažeš.
Měl by ses dát dohromady, bratříčku.
Za chvíli přijde šílené jaro se všemi kráčejícími deštníky, bílými plátny,
Barunka odnaproti vyšle kouřový signál, zatočí sukní, stojkou dohopsá k vrátkům
a děda Kříž vytáhne dvoukolák, aby zas vozil zbytečné věci a říkal zbytečné věty.
A ještě Klára…
Na peřiňáku máš návod, jak se přemlouvat,
pomuchlané pyžamo, cos nikdy neoblékl…, rodný list…
a ještě Klářiny prsty na skle.

Tam na okraji balkónu jsem celou zimu pletla šálu.
Vykouřila sto cigaret.
Hladila procházející kočky.
Zapomínala bzukot kolem všech těch majáků a nasvícených prstů…