Invaze vzpomínek

Seděl na břehu potoka a mlčky pozoroval, jak mu voda omývá palce u nohou. Studilo to, ale bledá kůže si na chlad brzy zvykla.

„Všichni si musíme zvykat,“ promluvil nahlas do ticha rušeného pouze zurčením vody v potoce.

Tak proč ty sis nezvykl? ozval se mu v hlavě hlas.

„Ovšem, že jsem si zvykl,“ zazněla odpověď poněkud hlasitěji, než bylo zapotřebí.

Tak proč to zase bolí?

S odpovědí na tak zákeřnou otázku raději počkal. Nesměl se unáhlit. Zlá otázka. Divná. Nepřátelská. Ale logická. Proč ho to tedy bolí? Tam uvnitř. Uvnitř něj. Tam, co je srdce. Tam, co spí duše. Tam to bolí. Kdykoli jeho myšlenky zabloudí tam, kam jim zakázal chodit, zabolí to. Píchne u srdce.

„Zvykl jsem si, že sem tam přichází,“ pokrčil rameny a vyndal nohy z vody. „Zvykl jsem si, že mi přichází vyprávět,“ zopakoval tišším hlasem. „Že to stále bolí, na tom nesejde. Bolet to bude vždycky. Taky si zvyknu.“

Na bolest si nejde zvyknout, oponoval mu ten hlas. Poněvadž když si na ni zvykneš, zmizí. Což znamená, že už není. Takže sis vlastně nezvykl.

„Hluboká myšlenka,“ odfrkl ironicky. Nasadil si boty a postavil se.

Neutečeš jim, varoval ho hlas.

„Vím, že neuteču,“ zahučel. „Ani to nemám v plánu.“

Rychlým krokem zamířil pryč od potoka. Mohl si lehnout i tam, ale všudypřítomný hmyz, který lozil po zemi a sháněl potravu, by jej jenom obtěžoval. Navíc pohled na slunečnou oblohu úplně nelahodil jeho světloplachým očím. Bude ho bolet duše, nepotřeboval, aby se k tomu dostavila i bolest hlavy.

Došel ke svému autu. Otevřel dveře, posadil se na místo řidiče, sešlápl spojku, strčil klíč do zapalování a chystal se jím otočit. Zarazil se. Automatický pohyb každého řidiče, jakmile se ocitne za volantem. Zavrtěl hlavou, pustil spojku a vytáhl klíče.

Opěradlo sedačky sklonil do polosedu, v té pozici si položil ruce na břicho, jako nebožtík v rakvi, a zahleděl se na polstrovanou střechu svého vozu.

Připraven?

„Nikdy nebudu připraven,“ řekl s povzdechem. „Tak mi je pošli.“

Po těch slovech se mu v hlavě rozběhl roj vzpomínek.