Špitál

Špitál

Zuzka se pomalu loudala k budově špitálu na noční směnu. Z ubytovny pro personál to měla blízko. Šla a nevnímala okolí, byla zamyšlená: ocitla se na pomyslném seznamu  problematických zaměstnanců. Nechtěně - kvůli děsným prkotinám! Sotva si ty křivdy připomněla, ještě méně se jí chtělo dovnitř.

Mihotání zářivek z oken nového areálu vytvářelo tajuplné stíny v keřích  parků. Svět, kam už pár měsíců tak trochu patřila, ji lákal a zároveň z něj měla strach. Chtěla být dobrou, nejlepší sestrou, ale nějak jí to nešlo. Připadala si úplně nemožná.

   Stará nemocnice již nepostačovala  kapacitou a vybavením potřebám  lázeňského města, ale té nové, otevřené v roce 1980, opravdu nebylo co vytknout.  Bývali tu hospitalizováni  devizoví lázeňští hosté i obyčejní lidé z celého spádového území.

Minula  parkoviště, kde stojí právě dnes, jako na potvoru, červené „erko“, patřící Slávovi – zřízenci nemocnice. Každou chvíli strká do dveří na sesterně svůj zahnutý nos ve tvaru zobanu a otravuje. Ženáč, ale zkouší to na každou, která před ním neuteče.

Zuzka prošla přes vrátnici. Paní Inka právě dychtivě sledovala Televarieté na černobílé televizi a sotva pokývla  přes sklo okna na pozdrav. Kdyby šel kolem lékař nebo primář, to by jinak poklonkovala!

V šatně sundala z ramínka nažehlenou uniformu. Natáhla si  podkolenky, v noci topení přestávalo hřát. Taky v nich ukryla pár tmavých chloupků, jak si jednou Sláva všimnul a hned měl k tomu trapné komentáře. Cestou kolem lékařského pokoje slyšela cinkot lahví od piva. Bože, snad nemám službu s Ondruškou, napadlo ji. Neměli se rádi a averze byla vzájemná. Doktor holdoval alkoholu, ale nějak mu to procházelo. Dříve - ještě na ženském oddělení chirurgie mu asistovala při transfuzi, poprvé v životě, a cítila z jeho dechu  pivo. Mírně odklonila obličej, ušklíbla se, vadilo jí to. Druhý den na ni žaloval, že takovou nešiku ještě neviděl.

Pak ji za trest přeložili z ženské chirurgie na mužskou část: provinila se tím, že  neposlechla příkaz přes noc utřít vše na ambulanci desinfekcí. Ráno měla proběhnout kontrola hygieny prostředí, kde se provádějí převazy. Neudělala to. Dočítala ve volných chvílích té noci napínavou knihu, a ráno se,  na dotaz, zda je vydesinfikováno, přiznala staniční sestře, že ne. Jako by se nechumelilo. Připadalo jí, že když se tam uklízí denně, musí to stačit. To věčné šůrování je přece zbytečné. Byla teprve tři měsíce po maturitě a nebrala všechny povinnosti zase až tak smrtelně vážně.

„Tady nejsi doma v obýváku, madam, na chirurgii se dodržuje chirurgická čistota, rozumíš? Chi-rur-gi-cká!“         Zuzka zakoulela očima, ale slova nadřízené si zapamatovala.

Stěry sice dopadly dobře, ale stejně ji přeložili na jinou část oddělení. Na mužské chirurgii  vládla staniční, říkalo se jí  Žluté nebezpečí. Neměla pochopení pro rozpustilosti mladých sestřiček. Šéfovala oddělení přísně jako železná dáma, ostatně také ve volném čase provozovala ženskou kulturistiku. Na hlavě měla kysličníkový slámový přeliv a navíc (bůhvíproč) došla k názoru, že křiklavě rudá rtěnka nepřesných kontur dodá její energické tváři jemnost. Trapný omyl. Zuzaně kolikrát připadlo, že staniční  se právě vrátila z maringotky se střelnicí. Šéfka naštěstí sloužila jen ranní ve všedních dnech.

Kolegyně Dana čekala netrpělivě na předání dokumentace, s významným pohledem na hodiny:

„Jdeš pozdě, Zuzi, dnes nic neobvyklého, přečti si hlášení.“ hartusila. „Čtyři pacienti jdou zítra na operaci, dostali  prášek na spaní. Tady je seznam všech, kterým se dávají antibiotika, a já už pádím. Jsem utahaná a zítra zas odpolední, tak ahoj. Jo, a slouží doktor Ondruška, s tím se milujete, viď…, “ usmála se. Dana sebou mrskla jako ještěrka a už byla na odchodu ze sesterny.

Zuzka přelítla pohledem písemné hlášení v sešitě. Hm, snad bude klid. U zrcadla nad umyvadlem si sponkami připevnila bílý čepec. Prohlédla zblízka svůj kulatější obličej s nekvalitně zamaskovanými flíčky akné na bradě  a v duchu nešetřila sebekritikou. Jak ráda by přidala pár kilo, které měla odjakživa navíc, té nechutně vyzáblé  Daně, co by se mohla svlíkat za bičem. Svět je samá nespravedlnost.

Obešla jednotlivé pokoje s lahví mentolové masti, kdo chtěl, tomu namazala záda. Právě tady zřetelně pociťovala rozdíl v chování žen a mužů, na ženském chtěly večerní masáž skoro všechny. Muži dělali před sebou i před Zuzkou hrdiny, až na staré děduly, a nabízenou příjemnost odmítli.

Nakonec klepla na dveře dvoulůžáku, ležel tam, jak mu v duchu říkala, kouzelný dědeček.

Podřimoval, byl po operaci žaludku a rychle se zotavoval. Jeho spolupacienta pustili dnes domů. Zmáčkla vypínač nočního osvětlení. Blýsknul chytrýma očkama, a ústa obklopená bílým plnovousem se usmála: „Sestřinko, vás poznám i potmě, máte takovou taneční chůzi. Nedělala jste někdy  balet?“

„Kdepak, občas jdu na diskošku, ale moc mi to nejde. Posaďte se, namažu vám záda, bude se vám líp spát."

 Vytáhla mu polštář zpod zad. Ani za nic by nepřiznala, že celé roky, když bývala občas sama doma, tančila si po kuchyni u vážné hudby z dráťáku a představovala si sebe jako baletku v divadle…  Přejížděla dlaní po vyhublých svalech kolem páteře staříčka drobné postavy. Je vůbec možné, že byl námořník na lodi Republika, která brázdila oceány, on - takový skřítek? Natřesený polštář uložila zpět na postel a dolila čaj.

„Ještě nezhasínejte, budu si číst. Je toho tolik, co jsem ještě nestačil přečíst. Až budete mít čas, zaběhněte, pohovoříme o knihách, sestřinko.“ Někdo klepnul na dveře - kolegyně Lidka z ženské chirurgie, sháněla ji. „Když mi to vyjde, určitě se stavím, knížky já taky ráda,“ odpověděla Zuzka a s úsměvem odcházela z dědouškova pokoje.

„Pojď se mnou, prosím tě, na třináctku, zdá se mi, jako by stará Kolářová nějak špatně dýchala, a nechci hned volat Ondrušku, je to morous,“ poprosila pohledná hnědovláska Lidka. Kromě staničních sester tady byla samá mladá děvčata hned po maturitě. Do nové nemocnice se dělal nábor v posledním ročníku zdrávky. Chyběly jim zkušenosti, takže držely při sobě a pomáhaly si.

 Na pokoji číslo třináct ležela stará žena, více než osmdesátiletá. Bylo zřejmé, že z nemocnice neodejde po svých, pooperační komplikace, těžký zápal plic, nedával naději.

„Volej doktora, fakt nedýchá, já ti pak přijdu pomoct,“ řekla při pohledu na nehybnou ženu.

Zuzka se dekovala, aby ji tady lékař nenachytal. Opustila své oddělení, z toho by mohl být další průšvih, i když vše bylo na jediné dlouhé chodbě. Za moment už kolem prošel zrychleným krokem doktor Ondruška. Za chvíli zpět. Uslyšela naštvané bouchnutí dveří lékařského pokoje. Bude muset sepsat úmrtní zprávu, proto ten vztek.

          Mohla jít pomoci Lidce, aby nezůstala samotná s mrtvou ženou. V pokoji byl těžký vzduch, otevřely okno dokořán. Vyjmuly její zubní náhradu, sundaly prsteny a sbalily věci ze skříňky do igelitového pytle. Navrch položily velkou látkovou loutku, hadrovou panenku, kterou měla paní Kolářová stále u sebe. Jelikož neviděla, každé ráno po probuzení hmatala kolem , a když nemohla loutku najít, volala: „kde mám svojí panenku?“ Už nezavolá… Teď jí na palec u nohy uvázaly cedulku se jménem, datem úmrtí, a totéž bylo napsáno na velké náplasti, kterou nalepily na pravé stehno ženy. Hotovo. Ještě neotlučené tvrdou realitou své profese, cítily se ve dvou lépe. Za dvě hodiny přijede zřízenec Sláva a odveze tělo do márnice.

„Máš to u mne, Zuzi, dík, příště pomůžu já tobě. Pojď na kafe, máme na oddělení novinku, překapávač.“

„Já už raději jdu, kvůli Ondruškovi, nemohu si dovolit další malér, tak zatím.“ Teď měla čas až do půlnoci, kdy byla pravidelná obchůzka všech pokojů. V malé kuchyňce si uvařila čaj a vzala ze sáčku pár piškotů, které tam měli pro dietáře. Uvědomila si, že nechala vedle na oddělení propisku, když psala seznam věcí z pozůstalosti.  Zašla tedy na třináctku ještě jednou, rozsvítila a… zaječela tak, že vzbudila snad  celou nemocnici. Babka Kolářová seděla se vzpřímenými zády na posteli, nahá, na sobě jen ty cedulky a šátrala rukama kolem sebe. Hledala panenku.

„Šeštřičko, kde mám žuby a panenku, dejte mi žuby a panenku,“ volala slepá paní, jakmile slyšela někoho vejít. Přiběhla i Jana a rychle sundávaly cedulku z palce, náplast a oblékaly anděla. Protézu a hračku našly v pytli. Stará žena spokojeně zalehla a za chvíli usnula.

„Kdo tady tak příšerně křičel, na celej špitál? No jo, opět vy, sestro, kdo jiný. Že se vůbec ptám? Co zase děláte na jiném oddělení? Nic neříkejte, budu si na vás stěžovat staniční,“ a hromotluk doktor Ondruška si klepal na čelo. Pak teprve zjistil, že se paní probrala, ale to už Zuzka šla jako zpráskaný pes zpět na mužskou část chirurgie. Prošla špalírem hanby personálu z urologie, gynekologie, a pacientů, které výkřikem vzbudila. Přišli se podívat, co se tady stalo, a kroutili nad ní hlavou. Stál tam – jak by ne – i zřízenec Sláva a chechtal se.  

Zuzka se cítila jako bláznivý vyvrhel. Slzy jí začaly téct až na sesterně. Takové ponížení, ale stejně je v tom zas nevinně. Neměla nikdy jít na zdrávku, nehodí se na to. Schroupala celý sáček sladkých piškotů. Vzteky.

Pak se přece jen trochu vzchopila a šla na půlnoční obchůzku všech pokojů - na posledním námořník, ještě četl. Všimnul si pokleslého hlasu i ramen Zuzky. Zaklapl knížku.

„Sestřinko, posaďte se. Povídejte, co se vám přihodilo?“ Zuzka si sedla na židli a spustila, všechen žal a hořkost, vše vypověděla tomu drobnému starouškovi. Mluvili potichu, nechala dveře na chodbu pootevřené, aby slyšela, kdyby se něco šustlo. Zhasla lampičku, svítilo jen načervenalé noční světlo.

„Poslouchejte, povím vám, jak jsem začínal na lodi, co jsem musel prožít za ponížení, aby mne ostatní přijali mezi sebe.

 Byl jsem příliš malé postavy, pouhý kuchař na lodi, ale stálo mi to za to, moře, přístavy, nakonec i dobří kamarádi, jeden pro druhého bychom dali snad i život…“

A čas se v tom pokojíku zastavil. Setkali se dva lidé, kteří si měli co říci, jako by se dávno znali. Vědí, že se brzy navždycky rozejdou. Stařík v modrém pyžamu vyprávěl příběhy z cest. Mluvil o strachu v rozbouřených vysokánských vlnách,  nádherných východech slunce nad mořskou hladinou, mozolech a rukách rozežraných slanou vodou. Vzpomínal na náhodné známosti na pevnině, z nichž některé oplakal. Mluvil o lásce ke knihám a svobodě. O tom, že nemá rodinu a děti.

Začalo svítat.  Zuzka se musela rozloučit. Námořník měl jít tento den domů, vlastně do domova důchodců, kde dožíval.

          „Hlavu vzhůru, žádný učený nespadl z nebe. Sežeňte si knihu knih. Napsal ji Axel Munthe a jmenuje se Kniha o životě a smrti. Tam najdete všechnu moudrost, kterou může autor předat svému čtenáři. Tak hodně štěstí, sestřinko, bylo mi potěšením,“ a políbil jí náznakem ruku.

Zuzka roznášela teploměry, jako by tančila. Nedá se, dokáže to, co ostatní.

Tu knihu si určitě musí přečíst. Otevřela na sesterně okno dokořán a ucítila  vůni kvetoucích keřů v parku. Únava z noční byla pryč.

           Přišla staniční a před zrcadlem si  malovala ústa křiklavou rtěnkou. Začínala ranní směna.

     Paní Kolářová zemřela za týden.