P O B L E D L Á . . .

Nejsmutněji šustí
tráva na hrobech
po smutku vržou botky
v kamenném zátiší
táhnou ticho za sebou
chce se nedýchat

na vlasci zaseknutá
zmítá se duše oteklá
kam měchýř schovat
když voda nepřitéká
když se v šedém žití
šedý rým
na dno propadá

pobledlí
sní o jaru
až luskne prsty
a z ran loňských
vyraší horká míza
 do útrob

šeptanou ozvěnou
 se dvé spojí podobojí
polámaná křídla
vítr naberou
do zatajeného dechu
řetízky nových krůpějí
propašují
                              tlukot pod žebra - -