Postmoderní jeptišky

Pro ženu předmoderní éry existovala k biopoliticky preferované cestě sňatku a mateřství společensky stejně přijímaná alternativa: klášter. Být jeptiškou nebylo ostudou, a přestože život v odříkání a pod přísnými regulemi řádů nemohl být snadný, jistě – a možná právě proto – poskytoval smíření.

Pokročili jsme v čase až k netušeným technickým možnostem, ale zákoutí našich životů jsou stejně komplikovaná, jako byla před staletími. Kláštery sice zůstaly, ale jen jako podivná muzea, jejich dříve samozřejmý význam zanikl. Co nezaniklo, jsou ženy vzdorující nárokům přírody a státu. Ať už je to tak, že chtějí namísto správy domácnosti cestovat kolem světa, hodně lyžovat, zkrátka bavit se až do konce, nebo jim jejich rozhodnutí nadiktoval temný tribunál nevědomí, cesta tímto směrem vede mimo hlavní společenské trasy. Řeholní život byl alternativou, život v modu single je alternativou tolerovanou jen zdánlivě, neboť je považován jen za přechodné období. Čtyřicetileté ženy v diskotékách, na plážích s kamarádkami či milenci v roli věčných milenek ovšem dávají tušit, že nejde o kategorii dočasnou. Z fotografií, jimiž se prostor zaplnil, se zdá, že je jim ta situace libá. Je to tak ale opravdu?

Nezřídka jsme svědky podivuhodného efektu, kdy taková postmoderní jeptiška bez kláštera na přelomu svého věku uskuteční závod s časem, v jehož cíli má být dítě. Je podružné s kým a v jakých podmínkách, podstatný je jen samotný výsledek, protože ten si žena spojuje se svým společenským závazkem. Pokud by znovu existovala instituce podobná klášteru, která by takovým ženám dala pocit společenského uznání, možná by ubylo naléhavosti a frustrace, které s sebou zmíněné závodění nese.

Spolu s tradičními symbolickými rámci, jimiž byli Bůh, rodina (po které zbyly už jen ruiny sedmdesátiprocentní rozvodovosti), umění, veřejný rozum ad., zanikly i instituce, v nichž se pečovalo o jejich udržení a v nichž mohl jedinec hledat útěchu a nalézat své místo ve společnosti. Sociálně jsme se vydali hluboko za středověk, možná připomínáme první lidi toulající se osaměle pravěkou krajinou sestavenou z digitálních sítí, množství odkazů a pixelů. V nepřehledné krajině se utvářejí krátkodobé svazky mezi jedinci, ať už za účelem praktickým nebo citovým, sem tam se ještě objeví větší tlupy, ale čím dál více lidé volí osamělou cestu. A mezi nimi ženy svírané soukromými tendencemi a veřejnými zájmy. A na obzoru žádný klášter.