Konečná

Stavím hráz z polštářů,
aby nás noc nesemlela.
Oddaluji hrůzu z ran, které utržím,
až se dozvíš,
že jsem utéct chtěla.

Přesto pořád dýchám
a stát se nebojím.
V srdci křik vran, jimž se tolik podobám,
a v paměti slova,
která ještě nezazněla.
Není to naše "my"příliš tiché?

Mlčíš. Už zas.
A já se slyším, jak říkám :
"Nepospíchej."