Možná to je moře. Moře všeobjímající…

Stojím v něm. Opřená o kámen. Hladí mi kotníky, kolena, stehna… pas. Ponořím se. Vyskočím nadlehčená silou, kterou jsi dokázal kdysi, ve svých představách, poponést. Odrážím se nohou od skály.

Chutnáš po absintu.

Dozrát k hořkosti?

 

Poslední, nenaplněná, navždy.

Listovat všedními dny není zbytečné.

 

Kolikrát jsem tě potkala?

Poprvé mezi poli za kostelem. V půli cesty ke křížku jsem se otočila, odbočila vpravo, přeskočila potok a sedla si na břeh do louky. Hodinu jsem čekala až se objevíš.

Podruhé jsi se otočil ty - v supermarketu a zůstal stát. Cítila jsem tvůj pohled mezi lopatkami..

 

Mami?

Sedám si na židli vedle křesla.

Večerní hlazení….

Chtěla jsem se tě zeptat, jestli tvá matka měla také tak jemnou kůži.

Snažím se vytlačit vodu od prstů přes nárt…kotníky.

„To se mi vždycky tak uleví, holčičko.“

 

Jenže jsi tam nebyl sám. Řidič vozíku pro učitelku.

 

Vím...čas. Sny okorají, nejsou-li zalévány…nebo …

 

Běžíš dva kilometry, v ruce vazelínu. O přestávce stojím před divadlem.

Nikdy jsme si nebyli blíž.  Zavři oči a já tě políbím – zítra už tě nepotkám.

U zadního kola ležel kamínek z moře. Bál jsi se rozhlédnout?

Mám ho. 

Připomíná mi tu chvíli, kdy jsme byli.

 

Vymýšlíš pro mě pohádky.

O děvčátku, kterým jsem byla.

Vracíš mi do ruky obyčejnou tužku.

…a čas.

Jsem tvoje?

Jak bych mohla být dvakrát?

 

Nechávám ti jen tu, která se toulala podél řeky, povídala si s vysokou trávou a zamilovala se do modré čekanky.

Čekáme tu spolu dvě...

 

Kožený řemínek utažený kolem zápěstí, na kterém visí cínová tuleňka.

Vrabčáci u kaluže.

Hvězdy, co padají…

Semínko slunečnice.

 

Co ty o mně vlastně víš?

Tak těžce se loučím s čímkoliv, co jsem si zamilovala.

 

Tolik let.

 

Hrajeme hry, jako kdyby náš život neměl konec.

Jednou přijde.

.

 

 

 

---