Na počátku cesty byly dva mezníky. Jiří si na ně často vzpomněl, ale teprve po letech o nich začal vážně přemýšlet.
První se odehrál v rumunské Konstantě v roce 1979 poblíž veliké tržnice s ovocem a zeleninou. Silnice za tržnicí prudce stoupala a na úpatí kopce se pohybovala vychrtlá stařena. Tlačila před sebou velikou dvoukolu s dokonale naskládanými papírovými kartony a všelijakým jiným haraburdím. Při pohledu na ni Jiřímu zatrnulo. Vizáž stařeny byla podobou živé smrti. Obličej zaprášený a vrásčitý jak dubová borka, místo očí úzké skulinky. Z dlouhé špinavé noční košile vyčnívaly nohy podobné hůlkám, obuté do bačkor. Náklad, dobré tři metry vysoký, se nad ní tyčil jak hora a musel pro ni být velikou námahou. Chtěla ho vytlačit sama, ale nejspíš neodhadla svoje síly. Její drobné krůčky nebyly k postřehnutí. Budila dojem, že stojí téměř na místě. Jako zapřažená kravka, záda ohnutá, hlavu skloněnou téměř k zemi, skelné oči upřené do vozovky.
Jiří stařenu s obavami pozoroval. Když se přiblížila k ještě prudšímu stoupání, zaváhala a Jiří v jejích očích zahlédl stopy strachu. Pár dětí oběhlo kolem dokola a drzý chlapec vytrhl z nákladu časopis. Dospělí se shovívavě usmívali, kroutili hlavami a šli bez povšimnutí dál. Stařena, odpudivá svým stářím, špínou i oblečením, pomalými krůčky postupovala vpřed, avšak zpomalovala, a v tom stoupání se zdálo, že už už dosáhne kritického bodu, kdy ji váha nákladu přemůže a strhne zpět. Jiří se nemohl jen tak dívat. Přispěchal k ní, aby jí pomohl. Zlostně se na něj obrátila, jako kdyby ji chtěl o náklad připravit, ale poté si uvědomila, že jí nabízí pomoc a nebránila mu. Podal jí svoji tašku a sám převzal její káru. Během několika minut vyjel nahoru na rovinku a vrátil káru s nákladem zpátky stařeně.
„Multumi, multumi, multumi,“ tak nějak rumunsky děkovala a klaněla se, až se Jiří trochu zastyděl. Krom jiného zaznamenal zvláštní pocit. Když se žena s károu vzdalovala, díval se za ní a uvědomil si, že jí sice pomohl, ovšem jenom v tom jednom okamžiku. Dál svou káru, svůj osud, tlačila sama.
Byla symbol.
Druhá příhoda se stala o mnoho let později v městečku, přes které Jiří pravidelně projížděl do zaměstnání. Na jedné frekventované křižovatce ležel opilec pod svým bicyklem a nemohl se zpod něj dostat. Jiří ho znal podle vidění, často ho vídal u nádražního kiosku s lahví v ruce. Teď ležel pod kolem. Levou ruku a pravou nohu měl umělou. Pohyboval končetinami a připomínal brouka převráceného na krovkách. Nedařilo se mu z pod kola vymanit. I nyní kolem chodilo množství nevšímavých lidí s výrazem opovržení.
Jiří neváhal, pomohl mu zpět na nohy a zvedl bicykl, aby se o něj mohl opřít. Obyčejná, samozřejmá pomoc, nic víc. Muž snad vystřízlivěl.
„Pane,“ zadíval se na něho nevěřícně, „můžu si vás prohlídnout? To abych si vás zapamatoval...“
Zapamatoval si ho i Jiří, a kdykoliv si vzpomněl na jednu z obou příhod, vybavila se mu i ta druhá.
Po sametové revoluci přišlo první sčítání lidu a Jiří narazil při vyplňování sčítacího archu na problém.
Jste věřící?
Ke které církvi se hlásíte?
Zdánlivě nevinné otázky byly pro něj podnětem k přemýšlení.
Co vlastně je?
Samozřejmě do toho nikomu nic není, jenže on nedokázal odpovědět sám sobě. Věří nebo nevěří? K náboženství měl úctu, na druhou stranu neměl rád takové to Bože smiluj se nade mnou, nebo dej mi tohle a tamto ať se mám dobře.
Je něco napůl?
Taková možnost v dotazníku chyběla a Jiřímu došlo, že třetí možnost neexistuje. Musí sám sobě odpovědět co je.
Ateista?
Věděl moc dobře že se ženil v kostele, je pokřtěný v kostele, svoje děti nechal pokřtít a jeho rodiče byli také pokřtěni. Tatínek zamlada dokonce ministroval.
A tohle všechno by měl zapřít?
Není pokrytec.
Zaškrtl kolonku věřící v římskokatolické církvi a od té chvíle se považoval za věřícího v Boha.
Nic ale necítil. Jenom něco jako že si posunul čepici na správné místo.
To je dost málo.
„Kdo ho vlastně viděl? Lze ho spatřit?“
Jednou při náhodné návštěvě kostela se o tom při mši svaté pan farář zmínil. Řekl, že kdo dokáže pozorně naslouchat a vnímat lidi kolem sebe, má za jistých okolností možnost s Bohem komunikovat a setkat se s ním, aniž by si toho byl třeba vědom.
„Nepochybuji, že Bůh je v nás. V našich srdcích,“ řekl přímo. „Prostřednictvím nás samotných je komunikace možná. Je na nás, zda možnost rozpoznáme a využijeme ke svému obohacení.“
V kostele doslova zašumělo. Řekl snad farář něco, co už neměl?
Slova jím vyřčená Jiřího totálně nahlodala.
Dlouho o nich přemýšlel. Nechtěl se zařadit mezi poslušné ovečky, když je neposlušný beran. Odmítal samozřejmé modlení, vyznával takové v pravou chvíli, kdy ho něco vnitřně oslovilo. Vždycky byl zvědavější na pramen řeky, než na její ústí. Nemyslel si ani, že by On mohl být všemocný, i když se to všeobecně tvrdí. Jak by to mohl stihnout, když toho po něm všichni tolik chtějí? Nemůže být všude. Možná sám potřebuje, aby mu někdo pomohl. To byly Jiřího myšlenky. Sám věřil hlavně tomu, že dobré a zlé se vrací, a tím se řídil.
Znovu si připomněl dva počáteční příběhy.
Tentokrát s daleko větší intenzitou.
Pohledy dvou lidí, kterými tehdy ostatní pohrdali a už je vlastně za lidi nepovažovali. V tu chvíli naprosto stejné. Jiřího napadlo, že snad nebyly jejich vlastní. A taky, proč jim vůbec pomohl? Dělal to pro ně, nebo jenom pro ten pocit?
Čí tedy byly?
Někoho dalšího?
To ho zajímalo. Jiří si uvědomil, že nachází něco, co hledal. Pohledy, které prostřednictvím cizích očí sledují počínání ostatních.
Vzpomínal na jiné podobné příhody ze života. Zprvu ho napadaly hlouposti, posléze si začal podobné okamžiky vybavovat.
Například návštěva u známých. Krom dvou zdravých dětí měli i chlapce, určitě mu nebylo víc než deset let. Narodil se slepý a celý svůj krátký život strávil v dětské postýlce. Rodiče s ním jezdili každý týden do Prahy po doktorech a doufali že jim poradí. Zprvu jim dlouhá léta dávali naději, že až chlapec doroste do určitého věku, bude přijat v ústavu pro slepé, kde ho naučí chodit, mluvit a číst Braillovo písmo. Jediná šance, kterou měl. Chlapec se ale nenarodil do správné doby. Když do určeného věku dospěl, jejich naději jim zase vzali, protože prý správný věk již propásli. A tak celých patnáct let svého krátkého života strávil hoch v dětské postýlce, na samotě daleko od Prahy, odkázán jen na své rodiče, kteří sami nemohli pomoci. Nenaučil se chodit, ani mluvit. Jiří s ním strávil deset minut. Vlídně na chlapce mluvil, ten zbystřil a začal se usmívat. Předtím se nikdy neusmál, neměl důvod, ale v tu chvíli…, ne, to nebyl pohled nevidomého. Když si to Jiří uvědomil, zamrazilo ho.
A další příhoda.
Doprovázel ji příšerný zvuk, na který nikdy nezapomněl. Drásavý zvuk plechu ryjícího do vozovky. Jiří byl u nehody první. Velikému náklaďáku přímo v zatáčce uprostřed kopce praskla pneumatika. Odstředivá síla změnila auto v neřízené monstrum, jež smetlo v protisměru plně obsazený osobní vůz. Nastalo ještě hroznější ticho a do toho ticha křik malého kluka. Jiří přiběhl a otevřel kabinu auta, viděl jenom zakrvavené a znetvořené obličeje. Klučina nebyl zakrvácený, měl zpřerážené nohy, slisované mezi plechem zmačkané karosérie. Řval bolestí. Jiří si sedl vedle něho, pohladil ho po vlasech a promluvil na něj klidným hlasem. Hoch přestal plakat, nevěřícně se mu zadíval do očí a do příjezdu záchranky byl v klidu. Jiří se později dozvěděl, že chlapci zůstala jenom babička.
Občas se Jiří ocitnul i v naprosto odlišných situacích.
Třeba o dovolené, když putoval pěšky s dětmi Kokořínským údolím. Podle staré mapy měly být v místě tři kempy. Dávno zanikly, nefungoval hotel s restaurací, ani plovárna opodál. Nakonec, utrmácení, hladoví a žízniví, objevili dětský tábor.
„Zeptejte se Báby. Naše bába vás nenechá na holičkách,“ zněla veselá ale ne posměšná odpověď muže.
Přišla asi šedesátiletá žena.
„Slyšel jste dobře. Všichni mi tak říkají, protože vědí, že to mám ráda, vždyť jsem Bába,“ usmála se a vyslechla si jaký mají problém. „Hned jsem poznala, že jste dobrý člověk, pane. Když jdete sám s třemi malými dětmi, ani nemůže být jinak. Jestli chcete, můžete si postavit stan u nás v táboře. Ubytování a sociální zařízení zdarma. Strava v dětské ceně. Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete, třeba celý turnus...“
Zůstali tři dny, víc nechtěli nabídky dobré ženy zneužívat. Vzpomínku na ní si ovšem Jiří navždy uložil do paměti.
Kdysi měl nastoupit do nového zaměstnání. Nevyšlo to. Jiří se ocitnul bez práce. Pozdě odpoledne, již zoufalý, to zkusil ještě v zemědělském družstvu. Jiří se tehdy obrátil přímo na předsedu. Byl to již starý pán. Jiří mu vyklopil svoje potíže.
„Asi potřebujete hned zítra nastoupit, že ano? Tak ráno v sedm zde u mě. Jmenuji se Hostinský a nemůžu vás nechat jen tak odejít.“
Zásahy doslova v pravou chvíli.
Jednou při cestě do práce nasedl do vlaku, letmo mrkl do vedlejšího oddělení a zůstal jako opařený hledět na děvče, které tam sedělo. Přestože k němu bylo odvrácené, okamžitě ho poznal. Anna. Kamarádka ze školy. Kolikrát si přál ji ještě jednou v životě spatřit. A tady se to stalo. Vlasy, šíje, ramena, přesně tak si ji pamatoval. Vycítila, že ji někdo pozoruje, a otočila se. Stále stejně přitažlivá tvář se na něj usmála přesně jako tenkrát. Vlak začal brzdit před stanicí. Než stačil cokoliv říct, zvedla se a vystoupila. To přece nemohla být Anna, vždyť je to už čtyřicet let... Celých čtrnáct dní se z toho setkání nemohl vzpamatovat.
První sraz bývalé devítiletky. Opět zcela opačný příběh.
V Kolíně vystoupil z vlaku, prošel nádražní budovou a oslovil ho žebrák. Docela slušně žádal o pár drobných na pivo. Jiřímu se líbila jeho upřímnost, přesto mu ze zvyku řekl, že nemá nazbyt. Ušel několik set metrů od nádraží a najednou se zastyděl. Sám jde popíjet, živit se dobrým jídlem, v peněžence peněz že by jimi pohostil pět lidí, a není schopen obdarovat chudáka několika drobnými? Nerozmýšlel se, vrátil se zpět na nádraží a muže znovu vyhledal. Musel prohledat celou nádražní halu, než ho spatřil. V čekárně mezinárodních rychlíků. Chodil od jednoho k druhému s napřaženou paží. Každý ho odmítal. Tak jako on sám. Jiří k němu přistoupil a řekl nahlas na celou čekárnu: „Pane, vezměte si padesátikorunu, je mi úplně jedno, za co ji utratíte...“
Muž se na něj podíval, zaváhal, ale peníze přijal. Také několik dalších cestujících vytáhlo svoje peněženky...
A další příhoda.
Večerní zábava.
Kdosi se chtěl zabít. Jiří zjistil, že je to patnáctiletý kluk, kterému utekla holka. Byl na tom opravdu špatně. Podrážděně vykřikoval sebevražedná hesla a od nikoho si nenechal nic říct. Jiřímu stačilo pár minut a všechno mu rozmluvil.
A ještě.
Dávno, před mnoha lety se nepohodl s nadřízeným, který zneužíval moc a funkci. Dělal Jiřímu zle, protože odmítal vykonávat práci, která se neslučovala s jeho svědomím. Nakonec Jiří z místa odešel. Bývalý nadřízený po osmdesátém devátém roce pochopitelně o svou moc přišel. Jiří zahořkl a nezdravil ho. Občas se potkali a pokaždé to bylo pro oba velmi nepříjemné setkání. Jiří byl dále zatvrzelý a neoblomný a nepozdravil. Tak to trvalo celých dvacet pět let. Potom se stala zvláštní věc. Jiří ho potkal naposledy. Zdálky poznal, že jde proti němu a uvědomil si, že má před sebou vetchého stařečka. Zachvěl se. V ten moment mu odpustil. Náhle se to v něm zlomilo, a když se přiblížil, zastavil a pozdravil ho. Zachmuřená tvář starého muže se rozzářila a v jeho očích se objevilo něco co vzdáleně připomínalo lásku. Nakonec se dali do řeči a vydrželi dlouho v radostném rozhovoru. Jiří si přiznal, že se cítí mnohem líp. Poznal, že odpustit je těžší, avšak lepší než ukřivdit.
Jablonné v Podještědí.
Tam zažil něco pozoruhodného, co jako by uzavíralo kruh. Do městečka zavítal spolu se synem. Procházeli náměstím a nemohli přehlédnout neustále se zvětšující shluk lidí. Chvíli čekali, co se bude dít. Když bylo náměstí zpola zaplněné, objevil se překvapivě mladý kněz v bílém rouchu s biblí v ruce a začal s bohoslužbou pod širým nebem. To se Jiřímu ještě nikdy nestalo. Všimli si mimo jiné množství nuzně oblečených a postižených lidí. Farář promluvil. Sám měl drobnou vadu řeči. Kázal z malého provizorního stupínku a jeho projev na Jiřího tak zapůsobil, že cítil jemné mravenčení po celém těle. Někde uprostřed kázání se setkaly jejich oči. Ačkoliv stáli na protilehlých stranách náměstí, byl střet očí tak silný, až měl Jiří dojem přímo fyzického kontaktu. Zdálo se mu, že spatřil světlo, malý zlatý záblesk. Netrvalo to déle než tři vteřiny, a přesto Jiří věděl, že se s nimi farář setká. Celé kázání bylo neobyčejně sugestivní, a když se přiblížil konec, s napětím čekal, co se stane. Po ukončení mše si farář podal ruce s některými známými a zamířil přímo tam, kde stál Jiří se synem. Zeptal se jich, odkud jsou, a pozval je na další mši v chatě na jedné samotě. Možná nic jiného, jenom náhoda. Zvláštní impuls dokázal dva zcela cizí lidí namířit proti sobě a seznámit je. Impuls prostřednictvím očí. Zase tím pohledem. To už nebylo samo sebou. Příliš náhod na to, aby se daly považovat za náhody.
Jiří si uvědomil, že vstoupil na cestu, po které chce jít a z níž nikdy nesejde. Na skoro zapomenutou cestu, klikatou a zarostlou býlím, po níž kráčí blázni, co se dokáží vzepřít lhostejnosti a nestydí se usmát na špinavého mrzáka a poskytnout mu pomoc v nouzi. Kteří dokáží podat ruku a ukázat směr ztroskotancům, co se sami nedokáží rozhodnout, kterou cestou se vydat...
Písmák