Už nechci

Alenakar, nic se neděje, v pořádku, chápu to. Ať komentáře pod tvými dílky přibývají! :)

Kate,

jen co mi zbude trocha času,ráda se k tobě zase podívám. Můj problém je,že jsem hrozně dlouho toužila po diskusích pod svými dílky,ted' je mám a na nic jiného mi už nezbývá čas.

Alenakar, samozřejmě děkuji za tip a za druhé zastavení. Tahle báseň byla takovým výkřikem do tmy ve chvíli, když na mě působily pocity z písně, kterou jsem poslouchala. Pokud mohu doporučit mé jiné texty/verše, ráda tě u nich/pod nimi uvidím. Děkuju ještě jednou. :)

Kate,

máš pravdu,že vnímání poezie je velmi subjektivní. Je - li to tak,jak mi píšeš,přiznávám,že jsem měla z tvé básně mylný dojem. Představovala jsem si,že je to nějaký rozhovor mezi tebou a tím tvým,který si zpětně promítáš v hlavě jako vzpomínku. Když si čtu básničku podruhé,uvědomuji si ,že tahle dialogičnost je na Písmáku docela ojedinělá. Dodatečně dávám tip za tu dialogičnost i když ke stavbě textu bych měla výhrady.

Alenakar, tedy, že bych si skrz tuto báseň s někým vyřizovala účty, to při jejím psaní určitě zamýšleno nebylo. Važně ne. Netuším tedy, proč na tebe tak působila... Ostatně poezie působí na každého subjektivně. Ale tato báseň byla psána při písni Vzkaz, kterou nazpívala Marta Kubišová a Milan Hein.

Ano,Kate,

poezie může sloužit i k tomu,abychom si jejím prostřednictvím s někým vyřizovali účty. Básníčka pa slouží jako emocionální ventil,který upouští páru. - Jen to nesmí být tak strašně vidět ,jako u tebe,jak je básnička osobní.