Moje první láska

Jako vždy po ránu jsem otevřela na počítači Seznam, abych se podívala na poštu. Jé, dnes má svátek Jiří. Jo jo, Jirka, copak asi dnes dělá? Byla to moje první velká láska

            Šla jsem si uvařit k snídani kávu. Jirka kávu nepil, vzpomněla jsem si. Vždycky, když jsem k němu přišla na privát, ohříval mi už oslazený čaj. Nahoře na hladině v hrnku bylo patrné malé cukrové kolečko.

Zatímco jsem si mazala housku máslem a vyndávala si z lednice jogurt, začaly se mi v hlavě promítat další vzpomínky.

Oba jsme studovali na filozofické fakultě v Brně. On byl o rok výš. Od začátku se mi líbil. Měl hezké světlé vlnité vlasy a příjemný melodický hlas. Věděla jsem, že zpívá ve sboru. Ale má nějakou holku?

Jednou mi nahrála náhoda. Oba jsme totiž chodili na obědy do blízké menzy, do které se každý den táhla dlouhatánská hladová fronta nejprve průjezdem, potom po schodech a nakonec jídelnou ve zvýšeném přízemí. Byl začátek osmdesátých let. Tyhle fronty jsem z duše nesnášela, takže jsem zhruba jednou týdně raději chodila do prvního patra na takzvané béčko, tedy bezmasé jídlo. Tam byla jídelna vyučujících a tedy žádné fronty. Cena oběda byla ovšem tehdy velice příznivá: dvě koruny šedesát. Problém však nebyly jen fronty, ale i nedostatek příborů. Často se stávalo, že někdo vystál frontu, dal si na tác oběd, ale došly příbory. Takže se to dělalo tak, že si dotyčný odnesl tác s jídlem a až kuchařky doplnily, co chybělo, tak šel někoho ve frontě požádat, aby mu příbor podal. A naštěstí se jednou tohle stalo právě Jirkovi! Já jsem pochopitelně stála v té frontě. Byla jsem tudíž ve správnou chvíli na správném místě.

Tak si prostě v té frontě znuděně stojím, ale už se naštěstí blížím k výdejnímu okýnku. A najednou se objeví Jirka, culí se na mě a povídá:“Ahoj, nepodala bys mě nůž?“A když ho obsloužím, ještě k mému překvapení dodá: „Máš za to u mě pusu!“ A zmizí.

Pojídám jogurt a zpětně se tomu musím usmát. Docela by mě zajímalo, jak se stravujou dnešní studenti.

Je sobota. Dám se do uklízení, ale v hlavě mi pořád víří myšlenky a poletují z místa na místo jako motýli.

„Ahoj, kdy bude ta pusa?“ slyším svůj hlas s troufalou výzvou.

Dostanu první pusu a po ní následuje první rande. Jirka miluje opery, tak jdeme na Rusalku do Janáčkova divadla. Jirka to má zmáknuté. Chodí tam prostě zadarmo. Akorát dá uvaděčce na druhé galerii dýško za program a pak už usedáme na volná místa.

„Květiny bílé po cestě...“ zpívá sbor a já si představuju, že po té cestě jdeme my dva.

A pak následují další opery. Nejraději nosím do divadla dlouhou modrou sukni, bílou halenku a přes ni pás s velkou stříbrnou sponou.

„Vypadáš jako Aida,“ směje se Jirka.

Ale nejkrásnější je, když mě z divadla doprovází domů. Jedem tramvají, potom k mému domu dojdeme pěšky a pak nekonečně dlouho stojíme v chodbě a líbáme se. A nekonečněkrát rozsvěcíme světlo, které vždy po chvíli zhasne.

Jo jo, kde jsou ty doby!  zamyslím se při luxování a znovu ucítím v ústech jeho polibky. Taky jsem vlastně byla na jeho koncertě!

Ano, i Pěvecké sdružení moravských učitelů mělo koncert a já se šla na Jirku podívat.

„Lásko, bože lásko, kde ťa ludé berú!“ zpíval svým krásným tenorem. Toužila jsem dát mu svou lásku k nohám.

Vytírám podlahu v předsíni a koupelně a hned si začnu prozpěvovat.

U něj na privátě jsme se scházeli ve všední den dopoledne. Rád mě nosil v náručí.

„Ty jsi taková maličká!“

Dala jsem do trouby péct kuře a vzpomínky už zase přeskočily jinam. Cítím pachuť našeho rozchodu.

Začalo to úplně nevinně. Šli jsme do kina a dávali Panelstory. Od té doby se Jirka změnil.

„Víš, tyhle paneláky, to pro mě není. Já bych se chtěl po studiích vrátit domů na vesnici. Máme tam domek.“

Naše představy o budoucnosti se začaly rozcházet, odcizili jsme se. Náš vztah ukončila cukrárna Nitra na náměstí Svobody a prázdniny.

A přesto, když si večer dávám teplou sprchu, vidím v duchu nás dva, jak se společně sprchujeme a poté hladíme, líbáme a milujeme. Cítím jeho doteky.

Byl nejlepší a nejkrásnější. Protože byl první.