Potápěč v metru

Doháním metro v poslední vteřině. Akorát se za mnou zavřou dveře vagónu. Těžce dosedám na sedačku a otřu si pot z čela. Mám málo času. Musím stihnout letadlo. Letím s týmem do Indonésie zkoumat perlorodky. Tahle šance je jednou za život. Hrozně jsem celý rok dřel, aby mě tam šéf vyslal. Jsem z toho nervozní. Raději si vytáhnu s příruční tašky noviny a  začnu si číst. Na stanici Muzeum nastupuje mnoho lidí. Vstanu a pustím sednout staršího pána. Chudák málem se přerazí o mou potápěčskou výbavu .Rozjíždíme se, a ozve se strašlivá rána. Metro cukne a zůstává stát. Slyším padající střepy, zděšené výkřiky cestujících a vidím valící se štiplavý šedivý kouř. Ono snad hoří? Přes dav lidí nebylo poznat co se stalo.

„Bomba, je ve vedlejším vagónu a roztříštila boční sklo do našeho.“ Vykřikne zděšeně černovlasý chlápek v obleku. Začne houkat siréna. Lidé šílí, ženy ječí. Promlouvat k nim, aby zachovali všichni klid je zbytečné. Dveře metra nejdou otevřít. Chlapi se snažili rozbít dveře všem možným co je po ruce. Konečně se to podaří a lidi v zoufalé tlačenici se snaží dostat ven, nadávají, brečí, strkají se a hlavně nemůžou skoro dýchat. Štěstí, že stojíme ve stanici. V rychlosti namontuji potápěčskou výzbroj. Nasadím si dýchací masku a hledám zraněné. Snažím se dostat do vedlejšího vagónu, tedy to co z něj zbylo. Přes smog není nic vidět. Rozkoukávám se, leží tu mrtvá rozmašírovaná těla. Chce se mi zvracet. Paniku kolem mě nevnímám. Snažím se soustředit. Prohmatávám cestující, zkouším jejich puls. Někdo je jen omráčen, nebo těžce zraněn. Dávám dýchat  z kyslíkové bomby. Pomáhám těla vyvést na perón, dokud nepřijede záchranka a hasiči. Záchranářů je příliš málo.

„Sakra, to jste jediná rychlá v Praze, tady umírají každou vteřinu lidi! Za chvíli se tu všichni udusí .Moje bomba na všechny nestačí!“ Nadávám lékařům.

Zakopnu o velký svazek klíčů připevněné na velké červené stuze. Málem s bombou na zádech přepadnu. I přes mlhu si všimnu plastového přívěšku upevněného na klíčích. Je ti průsvitná destička ve které byla zasazená fotka. Polije mě studený pot. Na obrázku se zubím s mým nejlepším kámošem. Známe se od základky, je jako můj brácha. Fotka je pořízená z diskotéky, kterou jsme navštívili minulou sobotu. Kamarád Michal si ještě dělal srandu: „Naše poslední fotka. Dám si tě na klíče, kdyby ses náhodou nevrátil. Víš jak dopadl loni tvůj kolega.“  Přehrávám si ty slova pořád dokola. Je tu? Volám jeho jméno. Nikdo nereagoval. Nevím co dělat. Pomáhat záchrance, nebo hledat Michala? Utěšuji se, že určitě vyběhl z metra.

„Pane,jděte do bezpečí už to zvládneme přijeli další záchranáři. Uvolněte cestu.“  Povídá vlídně lékař. Mlčky přikývnu. Mám slzy na krajíčku. Nemůžu se dívat na tu šílenou pohromu. Vyběhnu na vzduch, sejmu potápěčskou masku. Zavírám oči a zhluboka dýchám. Uklidňuji se,vytáhnu z kapsy mobil a vytáčím Michalovou číslo. Je momentálně nedostupný.