Okna do vlků (odstřižky filmu)

Ráda bych tě poprosila o vklad do diskuse pod mými Shakespearovými sonety. Nejde ani tak o tuhle básničku jako spíš o otázku ,jestli vůbec cosi tak archaického jako anglický sonet má ještě právo na život. Když se do diskuse zapojíš,ráda tě pak oměním nějakým svým postmoderním dada. Napsala jsem už pokračování Pamětníka. : Pamětník II a Pamětník III(Už se to rozrůstá jako počet dílů Terminátora s Arnoldem).

ale tak, pokusím se o trochu pečlivější popis/dojem -- postupně se mi ujasňuje, jak je to vystavěno -- jednotlivá okna a jejich komunikace se pak přenáší zevnitř ven-"dovnitř" (i s ohledem, že je třeba nechat místo pro tmu)

vlci jsou mnohoznační, ukazují mi i to, že nikdy nevím, co hledám, dokud to neuvidím s nějakou dřív neznámou "přesností" těsně před sebou -- (co se potom děje? úžas, hrůza, obojí?) -- předchozí boje a útěky nakonec mohou být obráceny ve východisko ve statickém, přestát to do konce.

nakonec -- vzhledem k setrvalému unikání, může uniknout i z vnitrobloku vlků -- zároveň by to znamenalo až popření předchozích skutečností a nevyhnutelností -- je to neustále nabité rozpory -- odchod by taky neznamenal východisko z krize, možná spíš její prohloubení, resp. konečné zaražení -- vlci, nahlíženi jako životní (i tvůrčí) nečekanosti, boje, pochybnosti atd., jsou zapotřebí (to vyplývá) --- zároveň jsou tu vidět jiní vlci a jiné roviny, i ty destruktivní, degenerativní -- (navzdory ironizování, pořád mě to vede k zpřítomňování (tušení) nějakého "dna" -- asi je to i tím, jak je hladina/vědomí intenzivní.. hladina převrátí loďku.) -- stojící okno pak můžu vidět i jako idealistické, silné bezbranností -- místo, kde se věří v netečnost vlků, nebo dokonce v přijetí.. -- finální boj číhá "za koncem" a zároveň se jeho neodvratnost táhne celým textem --- nechává mi to skutečně svobodu čtení, můžu si doplňovat (i uvnitř jednotlivostí) -- nebo si držet finální záběr (jako otevřenost konce) -- nebo se vrátit smyčkou, ale už přece do nových souvislostí. --- je to, myslím, v souladu s jazykem – možnosti, vrstvy, zdánlivá odtažitost, nevnucuje "pozitivní" ani "negativní" význam přítomným stranám skutečnosti, které se tam obrací, narážejí, proplouvají.

ještě k té geometrii -- přijde mi smysluplná, dívám se na vztahy/boje mezi linkami a jejich odvozenosti -- provázání, přetržitost, vertikála, horizontála, rovnost, křivost -- dynamická střihová skladba vs. pomalé nájezdy -- plocha, dvojitá plocha a trojnožka prostoru.. stonožka prostoru.) -- přeskoky nebo postupné přechody nebo prolínání.. -- všechno se to promítá do krajiny a příběhů, hledání/nalézání osobních postojů, trajektorií, způsobů přiblížení (přiblížit se unikání a zároveň unikání vlastní)

je v tom přítomná jakási fatalita, i její zpochybňování -- banalizování "sebe"/prostoru kartou -- vědomí vlastního omezení -- pořád se v textu objevují ohraničené plochy ve volné krajině -- lyrický subjekt se pořád zmítá mezi někým tvořícím a tvořeným (nebo tím, kdo má naplňovat očekávání) -- mezi otcem a dítětem, mezi režisérem a hercem -- vyrovnává se s různými rolemi (stejně je v rukou všemohoucího producenta.) odkud znovu všelijak uniká

pořád mě to vede cestou převracení, deformací, snahy vrátit svět zpátky a nebo ho vidět nově -- utíkat z něčeho pevného, zároveň něco jiného pevného zkoušet nalézt -- prostupuje se to -- zoufalství-směšnost, bezmoc-důvěra atd. -- a že tohle vědomí je varianta východiska (že celá ta aktivita je východisko) -- a není v rozporu s finální statičností -- prostě je nutné to vidět/prožít tak i tak.

pro mě vzniká velké rozšíření v závěru, koexistence mrtvého v živém a naopak právě tímhle způsobem řečená (i když jasně, že závěr není "jen" život-smrt, ale zase mě vede geometrie -- vertikála-horizontála-země – úsečka-úsečka-nekonečnost – vše v (zemském) pohybu – je to finální rozšíření předchozích dvojic a trojic a jejich přecházení, rozrůstání, srážení.. i když zase můžeš říct, že banalita

ještě by se to dalo celé popsat jako přelévání rozměrů -- jiná skutečnost vznikající ze skutečnosti "filmu" (holá skutečnost (bez práce s obrazem, jazykem) nemůže být "pravdivá", že - ale z jiného úhlu je ta skutečnost manipulovaná, takže se pak zase dostaneme k závěru, že "pravdivý" film/báseň je nikým neviděný - a je třeba neustále žít tento rozpor a žít tlak vnitřní i vnější viz On - "chci si jen něco přečíst" -- dokončíš to nebo budeš dokončen -- atd) -- zároveň film může být jak rozměrnou skutečností, tak i zploštěním -- vlastně mi to připomíná, jak moc záleží na trojím přenosu, dvojí skutečnosti -- s básněmi je to v jistém smyslu podobně, jen možná ještě rizikovější a zároveň svobodnější –- taky jde o (jiným způsobem) zaznamenaný čas a podobné riziko zploštění.. a jeho nerozpoznání.. tahle filmová souvislost mi přijde v textu přítomná -- (samozřejmě včetně práce s obrazem, to bych se opakovala) -- a včetně tématu, jak účelně vyjádřit ustrnutí (hladina a tušení pod hladinou), aby to vyjádření bylo rozměrné, neustrnulé. -- ale je možné, že už unikám příliš mimo (tedy k sobě.)

eh, mohla bych ti to zkusit "rozebrat" totiž rozbořit ještě tak na třicet stran, to bys měl jistě radost.))

nezapomněla jsem.. ale pořád docházím k novým významům resp. tónům.. mám dojem, že to nedokážu pojmout, unést..

pár nejapných poznámek už teď --

ten závěr -- jak mě to vrací smyčkou do nuly, "ty" se mění v "já", mluví k třetímu (zemi atd), umocňuje se trojice (které tam jsou všude v různých podobách) -- mám spoustu možností (vlci jako strachy.. vyzrát jako sýr.. smrt se roztříští o okno..? a co pak s tím.. třeba) -- pořád to prorůstá téma nutnosti tvorby (a nejistoty -- je vůbec možné mluvit, chtít mluvit..?) -- varianta -- pokud je "okno" (pás oken) dílem, přeje si přetrvávat (vlci mohou být tedy i čtenáři) -- drzé okno.)

baví mě ta hra -- stojící okno přijímající a čelící současně  -- a z jiného úhlu "smrt dvakrát", nehybnost a plocha (zploštění, schéma...) -- ustrnutí osobní, tvůrčí.. stáří se propadá v okno - ležaté okno -- stojaté okno může být ještě "na začátku".. je tu prostor. konec ustrnutí..

vnímám všudypřítomnou geometrii -- lidé, jejich souvislosti -- spojování bodů -- roviny, zrcadla, křivení -- linka, vlas, obočí atd. -- fyzičnost, osobní mýtus, "biblická" symbolika, klenoucí se přirozeně do současnosti -- význam krajiny, prostředí -- můžu se probořit do různých vrstev jakési osobní malé zeměkoule, nebo jít hladinou, jejím (a všudypřítomným) převracením.. jít vzduchem.) a vnímat jiný vzduch (kdo je ten třetí..) – prodýchává se to navzájem.

zároveň mi tím prostupuje, jakkoli "vlk" nedokáže být nikým a s nikým, není to podáno nijak soucitně, ba naopak -- vlastně to ukazuje (mimo jiné) chladně čtenáři nevyhnutelné osamění, opuštění všeho i vůle tvořit, prostě "vyrovnej se s koncem" -- to asi není "pěkné" ani "milé".))  -- a jak strašné mohou být důsledky vlastních rozhodnutí i nerozhodnosti ve vztahu k zúčastněným včetně sebe (ještě to nevíš, uděláš cokoli) -- samozřejmě tedy vnímám ironii, nutnost nahlédnout to všechno jinými způsoby -- je to prostě směs ošklivého psychologického dramatu a komedie, no.)

zbytek nejapných poznámek je v pytli i s eliotem.)

únikový východ!  https://fakultaumeni.osu.cz/foto.php?fid=1234

V určitým paradigmatu to je jen asociační plácání o bohem opuštěným děcku, graduje to snad náhodně a naštvalo mě to ke konci, kde se mi jen prokázalo, že je to fakt jen o bohem opuštěným děcku. Prokletí, umí tak dobře psát o ničem.

myslím, že i vzhledem k délce je nutné dát textu na začátku "fóra" a počítat s tím, že se vložené úsilí nezačne vracet hned. sám jsem si to musel vytisknout, protože z displeje bych to neučetl ani se nezorientoval. největší oříšek je přecházení mezi slovesnými osobami, to je fakt nemilosrdné. ale myslím, že účelné, udržuje to řeč v pohybu, "filmový pás" se pořád obrací z různých úhlů. není to ani tak rozlítané a surreálné, jak by se mohlo zdát na první pohled, přestože skutečně, hlavním záměrem obrazů není vždy hledat racionální koreláty. něco tam je za účelem "domazání" pronikající nálady, životního pocitu, či jak to nazvat. na druhou stranu, příběh zůstává čitelný, lze se jej chytit, odrážet se od něj do zákrut a zase se bezpečně vracet. ze stylu je jasné, že je to proškrtané do posledního slova, a čím víc jsem z obrazu odhaloval, tím ve mně sílil pocit, že autor dobře ví, co dělá. přitom je to celé uvolněné a nekřečovité, okysličené, hbité. výjimečný tanec.

na poezii mě vždy bavila koncentrace sdělení v málo slovech a  překvapení či ohromení, ani jedno jsem v tvém textu nenašel, přečetl jsem první dvě a jsem dokonale unuděn, rozhodně jsem nedostal ani kousek chuti, číst dál

pacilo. najviac 2, 5, 14.

ked som to citala, tak som si povedala .. aaa. tak toto je manželská poezia? :) ..a potom som prisla na to, ze nie, haha.  v miesani casov, rodov, myslienok a mlieka je to, co tomuto cyklu dominuje snaha o slobodu. snaha o utek a navraty do reality po celej dlzke ako dennodenny boj cloveka, je to vyrazne jak dejovo, tak formou. to co hovoris, je podporene tym, jak to hovoris. obcas si unikol az velmi a slovo vlk mi zacalo po 10 basni vadit.. ale aj tak velmi fajn

Dle Zdendy bys prostě měl psát haiku, šohajku. 

Mně se líbí, jak se postupně každý tvůj mýtus sceluje - mezi aktualizovanými "pohádkovými motivy" a syrovým obrazným materálem vzniká silné napětí. Tektonika pracuje.  Docela signifikantní mi pro tebe přijde určitý typ personifikací - toho si u tebe nevšímám poprvé - Bouřka, Sešívačka....... Přelevání rolí, "výměna manželek"...

Surrealistní antropomorfizace prostoru využíváš fakt do mrtě - je to sice cekem průhledná figura, ale když to funguje (a u tebe to skutečně funguje)...

K textu se dá přistupovat různými způsoby čtení. Pokud jdu po doslovných motivech, nacházím nějaké obecné alegorie dětství, hledání identity - jenže pořád mám pocit jakési autorovy potměšilosti, že je za tím ještě neco víc, nějaký tanec (to asi souvisí s tím, jak je většina obrazů výrazně senzuálních), nějaká jiná hudba. A to je dobré - protože to motivuje se k textu vracet.       

Z téhle poezie je patrná uvědomělá unikavost reality (a co to vlastně je? lyrický subjekt je rozpuštěný ve všem) - též plodná autorská bezmoc, snaha pomocí rafinovaných básnických figur, paradoxů - a místy prostě spíš naschválů... Ta uchvatitelská touha obsáhnout to, zachytit, zahrát, zatančit. Je to boj.

A tak to má být.

je na víc čtení,  mě to baví a vracím se