Pod rameny tučných vah

Mnohonásobný požár

Zaklesnuti v sobě meditují. Milenci u jezuitské koleje, pod alejí barokních soch. Cizinci. Daleko za nimi svítí katedrála, která je jen drobnou kulisou jejich lásky. Kdosi definoval lásku jako vytržení člověka člověkem z rovnováhy světa: miluji tě víc než cokoli jiného! A tak jim za zády stojí monument vystavěný Bohu a oni si všímají jen jeden druhého. Noční fotograf s trojnožkou stativu si jich nevšímá, soustředěně loví svou Barboru. A ona mu hoří do hledáčku a ti dva pod pískovcovým svatým hoří a i on hoří, každý svou a docela jinou touhou. Temnými uličkami unikám tomu mnohonásobnému požáru.

Zvoník od sv. Jakuba

Z věže kostela sv. Jakuba, opřené do měsíčního oparu, tu každou čtvrthodinu bijí. Aby neusnul, zvoník popíjí hořkou kávu. Chvíli plive zrnka, pak bere za lano a tahá, strašně tahá, jako by se chtěl vzepřít samotnému času, jemuž slouží a jehož je zanedbatelnou součástí. A jak je úplněk a jeho titánský souboj je marný, chechtá se, strašně se chechtá. Vysílen pak zas lačně pije hořkou kávu, plive zrnka a na malou chvíli usíná.

Zátiší opuštěných existencí

V Bille, kam jsem si šel koupit večeři, za mnou u pokladny stál padesátník. Bral si dvě krabičky váženého salátu, rohlíky a láhev Pražské vodky. A k tomu krátké camelky, „ty nejkratší,“ požádal pokladní. Sobotní večery dávno netráví v tančírnách ani v milé společnosti. Variace na jarní salát a umrtvující pálenka, zátiší opuštěných existencí. Memento mori 21. století. 

Pod rameny tučných vah

K nádraží jde cikánský pár, bizarní dvojice. On je střízlík, ona připomíná tank; zadnici má tak těžkou, že se jí od kolen prohýbají nohy do stran. Z reproduktoru telefonu jim škvrčí cestou muzika. Ona má na sobě legíny, s každým krokem se jí v nich zadnice přelévá ze strany na stranu jak ramena tučných vah. Večer pak, v přítmí sedleckého bytu, se pod ně ten soplák postaví, vyděšen jak usvědčený vrah, a ona jej bude soudit: rozjezdí ho růžovými pásy na kaši.