Poutník

Poutník 

A když došel k těm velkým horám na obzoru, rozlila se před ním ve výhledu Zelená země. Byla to Země kouzel a skřítků, byla to země Velikého srdce, byla to země, kde za úsvitu stříbrné hlásky ptačího zpěvu svlažovaly žízeň poutníkovu a po polednách slunce hroužilo se mezi listy, aby dalo odpočinek krajině i sobě. Zelené borovice a březové háje, dubové paloučky a ukrytá zvířátka, to vše mohlo být poutníkovým okem spatřeno, bylo-li jeho srdce dostatečně otevřené, tiché a pokorné, přístupné hlasům přírody, jejím dotekům a vábením, jež ke každému potulnému človíčkovi vysílá, který přichází, aby Ji slyšel a nalézal.

Pak se sešeřilo, a ptáci začali svůj koncert před setměním. Poutník usedl, rukama nahmatal kameny a uschlá již stébla trávy, potěšil se svýma suchýma rukama s živou prstí, kterou mu nabídla Matka uvnitř jeho srdce stulená. Matka Země. Vnímal její chlad a zároveň vnímal její živou přítomnost, jakoby jí chtěl říci, zašeptat, přitiskl dlaně ještě více celou plochou k Zemi. Před ním halila se země do mlhy, kopce zarostlé lukami a lesy, neznámá údolí bez jediného světélka chaloupek, jen se světly ohňů tam, co bydleli lidé Lesů, tiše splývala v harmonii s obzorem, který stále více temněl. Světla mezi oblaky ubývalo, vzduch syrověl a chladl. A zároveň jakoby se probouzela nová bytost této krajiny, která ji bude obývat až do prvních paprsků ranního úsvitu.

Zhluboka nadechujíce svým srdcem atmosféru ticha a života nehybných stromů, vnímal poutník přicházející chlad noci. Předtím nerozdělal oheň a věděl, že dnes již nebude jíst, aby potravou nenarušil klid, čistotu a lehkost svého nitra. A tak odevzdal své tělo starému vatovému pytli a s vděčností v srdci usnul v polštářích mechu, s vůní borového jehličí pod hlavou.