Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sednešní...
Autor
jednooká panenka
okna za mřížemi
ještě mne nepřesvědčili
o špatnosti mého jednání
koukali skrz prsty
ach, má volnosti
nech mě nadechnout
a projít..
do světa mých pravd
stačí jen otevřít to okno
za mřížemi
a vpustit čerstvý vzduch..
dřívější
někdy měli pocit
(ale co já můžu soudit?)
že bití spustí sladké slzy
(ani kapku jsem neuronila)
někdy
vždycky jsem toužila nebýt
(a spánek nepřicházel)
v jejich zajetí a hlasů
(co bylo bezpečnější?)
někdy
aspoň na okamžik
(tolik jsem chtěla)
..tolik to bolelo
(a má mírná povaha..)
někdy...
trocha o víře
útržky prstů a hlavolamů
mého žití
ne, nikdy více
nebudu už kreslit
ostatní se zlobí
nebudu kreslit pocity
nebudu kreslit náladu
co mi pak zbyde?
jedině duha a pestrost
mého světa
nesmysly?
nevadí
...
jak mám věřit???
...
jsem klaunem
v nepochopitelných a neměnných
vracím se sama k sobě
když ostatní zklamali
ostatně, kde je konec všech začátků
a na míle daleko
odhodlaná jít dál
kam se poděli všichni ti lidé
kteří slíbili a nesplnili
až půjdu zase jednou kolem
už mne nepoznáte
jsem klaunem ve světě
kde je radost zakázaná
noční můra
pláč neútěšnosti
zmocnil se mých citů
jehlou propíchnutý balónek
nevšednost každodennosti
bez dotyků
přepadla mne noční můra
tisíckrát jsem jí říkala...
nicméně bojím se pořád stejně
jen to dusím v sobě
jaro
i ten památník jsem vyhodila
není na co vzpomínat
alespoň ne teď
z venku jsou slyšet slepice a ovce
a z nedalekého letiště
řvou motory letadel
snad letos budou ořechy
loni se urodily jenom dva maličký
chodila jsem se na ně dívat...
tolik jsem jim fandila
zavřela jsem smutek zimy na petlici
a obula podkolenky – pruhovaný
dej mi ještě šanci
nechci zůstat sama
...
stíny
voda - bělostný límec
splavů a jezů
skrz prsty mi uniká
podoba nejistoty
jen pro ten okamžik
chladivých bublinek
prach skládáš na hromadu
jak se sluší a patří
dneska nejsou doma
možná tak jejich stín
otevře na zaklepání...
a možná, že se stíny
na slunci změní v nic
plakat se nesluší
každá chvíle má příchuť
dneška
samota – co jí říct?
- co víc
život bez samoty – nereálné
jsou to závěry
jako epilog
který neměl být
má bezcitnost v nejistotě
mě ničí
a místo vzlyků
úsměv
plakat se přeci nesluší!
pád do reality
smutek mi ukusuje duši
na dně slov posbírám perly
nekonečno hroutí pilíře
a s umazanou pusou
posílám... aspoň chuť dneška
v obrazech nesmyslnosti
ukradla jsem červenou barvu
v průvanu výčitek
sázím na dobré slovo
(které nepřichází)
padám do reality
sděluju ano smrti
slunce
v zapomenutých cestách
i ten batoh neváží tolik
jako na začátku
stopy žití se ti ztěžka vrývají do kůže
a podpatky drtí tvá rozhodnutí
o nebytí
-----------
prý už není vodní víla
- nevadí, dám si medovku
-----------
slunce v zajetí erupcí netuší...
jak těžká je ta pouť
když životem vedou jen
jedny stopy
3 názory
jednooká panenka
18. 03. 2017děkuju vám za čtení :)
blacksabbath
18. 03. 2017stačí jen otevřít to okno..............a vpustit čerstvý vzduch...........*/***