Oslepený se plaví k východu

(Muž. Žena. Přecházejí, mluví nesouvisle, zastřeně a spíše sami k sobě. Občas vzhlédnou jako by si uvědomili přítomnost rozhovoru.)

M: každého musím neustále, vždy znovu v myšlenkách a skrze pocity očišťovat
abych se k němu vůbec vztahoval jako k člověku
jednal s ním ale především o něm přemýšlel
jako o člověku
nikoli otisk nějaké nahodilosti nebo lhostejný úkaz univerzálního
tohle jako mě dohání k šílenství

Ž: slyšela jsem: tak necitelní z přemíry
citu
tomu se člověk musí smát
žila jsem ponejvíc s tvým stínem
ale pořád jsem slyšela: jsi moje slunce

M: už jenom jako na sochy
jejich tváře zkrásněly
vždyť i kámen má vědomí
život který se nikdy neprolomí
ze sebe sama

Ž: láska k sochám: vše
se jen navzájem prohodí
v zoufalé okusování kamene

M: už ani nevím, kdo z nás vlastně odešel
je tu živý, podivuhodně živoucí prostor

--

M, Ž: jde známou cestou
až vejde do domu
ale když rozsvítí
dům nikde

(M mluví ztišeně, odvrací pohled. Ž mluví klidně, občas hledí na M. s lehkým úsměškem.)

M: nejspíš jsem to někde četl
to je jedno
slova nám
tak jako tak
nepatří

Ž: co se chtělo
sdělit nám ale
nejdřív přece nějak
patřilo

M: komu?

Ž: patřilo?

M: já jsem
který vstoupil

Ž: ten, který to řekl
slovy

M: potom, co byl...
jinak:
který nejdříve byl

Ž: (neartikulovaný řev oscilující více méně kolem jednoho tónu)

M: který nejdříve
je... ne, jinak:
předtím než nejdříve: je

Ž: slovo
to je
jedno

M: který předtím než nejdříve je jedno

Ž: to není jedno

M: (neartikulovaný řev)

--

(M. mluví zamyšleněji. Ž. jeví známky pobavení.)

M: já je ten
který ví
v jakém slovu přijde

Ž: dbalý slušnosti a dobrých mravů

M: ano, čeká
pouze na to až
bude moci mluvit
(smích)
malé já v těle ze slov

Ž: (prozpěvuje)
stat rosa pristina nomine

M: ten který mlčí proto
že další slovo
bude přesně tím
co očekával že vůbec
bude nějaké další
(smích)
v tom malém těle z malého čekání

Ž: ten který mlčí
neví zda nějaké
slovo vůbec
může přijít

M: pak je tu
stav kdy jsme připraveni
na jakékoli slovo, ne jinak,
stav kdy nejsme připraveni
na nic

Ž: nic nás přimělo se nepřipravovat

M: ... když rozsvítí, dům nikde

Ž: ... dům nikde co?

M: světlo slova
které ho připravilo
o dům

Ž: světlo slova kterým
si nechala připravit
dům v tom co nevidí

M: když se ptá proč
oznamuje své předjímání
jímž zbavuje tápání všeho smyslu

Ž: (prozpěvuje)
wo sind sie geblieben

M: malé já v těle ze slov
bezdomové já čekající
na veřejné lavičce

Ž: jde známou cestou
až vejde do domu

M: (kroutí hlavou)

--

(M. těká pohledem, mluví netrpělivě.)

M: toto jako mě dohání k šílenství:
to čím slova mlčela
bylo růží
než se stala slovem
byla slovem
než se stalo...

Ž: na každý den
jiné tělo ať nemusím
mlčet, teda ať můžu
mlčet protože
není vše řečeno

M: mlčet protože?

Ž: může to být
vtipné

M: ... ale omrzí se to

Ž: každý den

M: smrti
(mlčí)
není předtím než nejdřív... už nevím
(podvousy)
malá docela vzdálená
na pozadí toho všeho
vyzývavě zdvíháš bradu

Ž: kdo?
(mlčí)
učit se tichu
které nás odnaučí

--

(Oba mluví jasněji, hovor se podobá rozhovoru.)

M: jediné umění: zbavovat se
důkladně promyslet konec
který když nepřijde zanechá
ve mně poušť nehybnosti

Ž: žádné proč ani protože
ozvěnou odhozeného kamene
se slovo stane hlukem

M: zřejmě nikdo nepřišel
tak ani nikdo neodešel jen pohyb
já vůl
znehybněl ve veřejích očekávání

Ž: (smích)
 

--

(Oba mluví rychleji, občas si vpadnou do řeči, občas dlouze strnule mlčí.)

M: musím se sebrat a odejít
tam
nabrat ta slova
do dlaní

Ž: shlížet se v nich

M: shlížet koho?
(mručí)
abych mohl...
obnovuju znovu
se upomínám

Ž: a slova zatím zmrzla

M: mám teď na obličeji
masku z kamene

Ž: je to směšné?
nevím, jen se ptám

M: snad

Ž: zírám na masku
jíž jsem se stala

M: (mručí)
abych mohl...
odhazuju znovu se
upomínám

Ž: voda začíná proudit pod ledem a ten se trhá
poslyš
tohle ticho umíme slyšet

M: kámen
jako list zbavený větve

Ž: kámen není list

M: slovo není slovo

Ž: pořád dřepíme
u této řeky ani
kámen ani list

M: možná balvan
pořádný nebo strom
nachýlený a větvitý by
posloužily k brodu

Ž: slovo kámen a slovo list
dotek nehybný pro to
co teče

--

(Mluví tváří v tvář v náhlé shodě.)

M: poslyš, co třeba:
tiskneme se ke kůře stromu
každý na jedné straně kmene

Ž: viděl si někdy strom takhle růst?

M: všechno vyrůstá z hmatu
dotek prstů nebo dotek dřeva

Ž: myšlenky, gesta, pocity: vykvétají,
zbarvují se a opadávají
je to jednoduché
větvíme se a odumíráme

M: sedím tu a přikládám
špalek za špalkem spoustu
trpělivých let zmizelo v tomto ohni

Ž: tanec listí a tanec větru
celá ta harmonie
díky níž si libujeme ve falešných tónech

--

(Mluví jako by se zabývali ještě něčím jiným, trhaně nebo s dlouhými přestávkami jako se mluví k někomu, kdo je už příliš dlouho přítomen a podle všeho neodejde.)

M: co je tohle za místo?

Ž: dřepíme u řeky
včera v noci
něco rachotilo

M: házel jsem kameny

Ž: mohl´s mě trefit

M: mohl sem tě trefit

Ž: a teď o tom
mluvíme

M: teď mluvíme

Ž: ozvěna
na hladině jsou
nějaké listy a voda
je unáší

M: kouře z ohňů
to vidíme

Ž: slovo kámen
a slovo list
ozvěna
a kouř atd.

M: mlčím
a ty mluvíš
ale nejsi tady

Ž: oba mlčíme
a oba mluvíme

M: kde je to místo?

Ž: (neartikulovaný řev)

--

(M. mluví pomalu, strojeně, jako by četl. Ž. mluví zamyšleně.)

Ž: co je to tam?
vidím nějakého psa

M: nevím odkud
nakrmil jsem ho
přišel včera bylo
slyšet štěkot z druhé strany řeky
toulavý pes

Ž: jsem zde
snad
ale co
je toto zde
nevím

M: ty jsi jinde

Ž: tady

M: tam
kde nejsem
ten toulavý pes

Ž: tedy zde

--

(M. mluví zcela bez intonace, nepřirozeně odsekává slova. Ž. mluví čím dál tišeji a zastřeněji.)

M: přicházet a odcházet
to je naše role snad ale co
je toto zde
to je směšné

Ž: nikdy

M: někdo musel to kamení
odházet nechtěl sem
tě trefit nebo...
(mlčí) už nerozumím

Ž: jsem nebyla

M: vítr teď serval
ze stromu listí
a žene je nad řekou

Ž: tak blízko

M: kořeny v tom
ohni zavoněly
zvlášť omamně
(mlčí)
už jako...

Ž: už ani

--

Ž, M: (smích)

---