ABKM

„Plop, plóp, cák, plop, plóp, cák…“ naprosto pravidelně natahuje bradavku do silikonové membrány odsávačka. Na pozadí rádoby taneční hudby linoucí se z ukrytého reproduktoru. Vůbec to neladí. Vlastně je to příšerné. To všechno. Ten zápach Sava, nevětraného vzduchu z dámských toalet. Prkýnko, jehož obtisk budu cítit další tři hodiny do dalšího odsávání.

„Hanko, máš tu zákaznici!“ rozrazí se dveře a recepční s sebou trhne. Asi ještě neviděla takhle detailně bradavku asi pět centimetrů dlouhou, zdeformovanou. „Že se už na to nevysereš.“ Procedí to přes rameno a s ušklíbnutím se otáčí k odchodu. Znalecky poměřuji obsah lahviček. Levá čtyřicet, pravá pětapadesát mililitrů. Z pravého to vždycky teče lépe.

„Eh, řekni, ať počká, Moni. Do deseti minut jsem u ní. Nabídni jí zatím něco k pití.“

„Fajn, ale na tvůj účet.“

Sama mám v krku úplnou Saharu. Zapomněla jsem se pořádně napít, než jsem šla odsávat. Olizuju si popraskané rty a vzdychám, že díky tomu se to ještě protáhne. Potřebuju ještě alespoň další čtyřicítku. Mám já tohle vůbec zapotřebí? Vzdychám. Ale hned se cítím provinile. To víš, že máš! Lukáš má alergii na bílkovinu kravského mléka. A ty speciální mléka jsou třikrát tak drahá, než obyčejný sunar. Tohle je zdarma. Teda finančně. O času, úsilí, bezmléčné dietě se zmiňovat nebudu. Hned si vzpomenu na ty probdělé noci, kdy Lukáš řval bolestí. Kdy každé přebalování bylo o nervy, jestli se v plíně zase objeví krvavé nitky. Čím víc řval, tím víc krve ve stolici bylo. Po pár dnech po příchodu z porodnice jsem vypadala jak chodící zombie. Samozřejmě všichni v okolí měli svoji teorii a to včetně hladového mléka, nebo že vystresovaná matka se rovná vystresované dítě. Tak jako, věřila jsem všemu, až do chvíle, kdy jsem mu v dobré víře zmíněný Sunar udělala. Lukáš začal zvracet a zvracel i krev. To už vyměkla i moje vševědoucí matka a volaly jsme rychlou. Na pohotovosti byli poměrně rychle hotoví s diagnózou a mě jako kojící matce zakázali mléko a výrobky z něj. Po pár dnech se poměr proplakaných minut versus prospaných začal postupně přelévat na stranu těch prospaných a po týdnu jsem Lukáše nepoznávala. Kromě času na kojení z něj byla Šípková Růženka.

Myšlenky obrácené na Lukáše odvedly svou práci. Lahvičky v mých rukách povážlivě ztěžkly a dohromady nabízejí pořádný nášup. Stoosmdesát mililitrů. To se poměješ, hochu! Vypínač otáčím do pozice off. Lahvičky šroubuji, pořádně utahuji a vrážím do přenosného mrazicího boxu. Membrány a hadičky myji a připravuji si soupravu na další použití. Za tři hodiny. Tři hodiny na práci.

Zákaznice se už rozhlíží a hypnotizuje hodiny visící nad barem.

„Omlouvám se za zdržení. Pojďte, prosím, k mému křeslu.“ Usazuji peroxidku do křesla a nenápadně protáčím oči. Tyhle samodomo pokusy. A já abych hasila požár. Blondýna se zeleným nádechem okamžitě merčí fotku, co mám zastrčenou za rámem zrcadla. „A to je vaše?“ matko pudy se evidentně probouzí u všech. Tón hlasu je okamžitě o oktávu výš. Pychla bych, ale když něco slyšíte několikrát denně, otupíte. „Jmenuje se Lukáš.“

„Pěkné jméno jste vybrali. A kolik mu je?“ zákaznici v tu ránu narostla v ruce lupa a z pusy jí vylezla dýmka. Zkoumavě obrázek prohlíží.

„Čtyři měsíce mu budou.“ To už zdvihá obočí a snad i prst pod stříhací pláštěnkou.

„Bobeček,“ kárá mě pohledem, „a kde ho máte?“ Chjo, další uvědomělá. Radši se o jeslích zmiňovat nebudu. „Babička hlídá.“ „Taky občas mám vnuka. Snacha mi ho občas nechá na víkend, aby měli se synem čas pro sebe.“ S ulehčením sleduji, jak jí povolila ramena a uvelebila se do pohodlí křesla. Výslech je u konce. Už ze sebe sype jednu historku s vnukem za druhou. Jen ještě jednou se musím kousnout zevnitř tváře, abych držela pysk. „Ještěže jsou ty umělý mlíka. Děcka nejsou na matkách tak vázaný.“ O další přednášku nestojím.

Po zmršený peroxidce přichází pro změnu pokažená trvalá. Je tak zpackaná, že nestíhám v intervalu odskočit na toaletu a ulevit stále sílícímu pnutí. Myslím na Lukáše. Za chvíli končí v jeslích pracovní doba. Bude pět. Bolí mě prsa. Začíná se mi dělat trochu mdlo a jsem roztržitá. Musím napínat všechny zbylé psychické síly, abych se donutila soustředit na tu krepovatou hlavu. Nejradši bych ji vzala strojkem. Při pohledu na chemií spálené vlasy se mi chce brečet. A paní toho evidentně nemá dost.
„Hanko, vy máte zlatý ruce. Dáte mi tam nějakou šmrncovní barvičku?“

„Dám, ale až za pár týdnů. Vlasy se z toho šoku musí vzpamatovat, takhle byste o ně akorát tak přišla.“ Těmhle vlasům tedy už nepomůže nic, ale fakt tu dneska už nemůžu tvrdnout. Vyfoukávám je do nějakého přijatelného tvaru a fixuji lakem.

„Kupte si henu. Ta je k vlasům šetrná. Alespoň částečně vám to ty šediny překryje.“ Říkám k zrcadlu těsně u jejího ucha, nechci, aby mě slyšela Monika, asi by mě sežrala za živa, že nepodporuji prodej naší spešl vlasové kosmetiky.

V pravé bradavce mě už píchá tisíc drobných jehliček, neklamné znamení, že mléko si razí cestu ven. Kudla! Kasíruji už s předloktím před tělem, aby zákaznice neviděla ten rychle rostoucí mokrý flek. Na tuhle várku ani tampony do podprsenky nestačí. Jsou ve chvilce totálně durch.

Monika mě chytá v šatně. Chvatně na sebe hážu vyteplený kabát s kapucí pod zadek. Má barvu noci a dostala jsem ho za maturitu. Před devíti lety. „Hanko, prosím tě, zkontroluj si účet, ještě mi od tebe nepřišla platba za křeslo za prosinec a je půlka února.“

„Určitě jsem to posílala, ale večer to prověřím.“

„Kdyžtak mi to radši přines hotově. Do konce týdne.“ Super. To mám času fůru, když je středa. A na účtu akorát tak na jesle. „Jasný, Moniko, přinesu je.“ „Víš, nechci na tebe tlačit, ale už se tady bylo ptát několik holek, jestli nemáme volný křeslo k pronájmu a majitelka je v tomhle dost držgrešle. Nemůžu tě před ní omlouvat do nekonečna. Stejně nechápe, proč nejsi doma. Copak vás mladej neuživí?“

„Ale přišla bych o stálou klientelu. Jako Jana. Podívej, kromě zákazníků z ulice, kterých je fakt hrstka, se jí nikdo ze starých lidí nevrátil. Stojí tu polovinu dne jako trubka. Jako učnice po škole.“

„Tak jako, nemusela bejt sedum let doma.“ Zavazuji kecky, ale klepou se mi prsty. Musím je převázat. Nikdo v práci neví, že jsem s Lukášem sama. Nechci, aby to kolegyně věděly. Že mě varovaly, že kluk, co má dluhy na sociálce a pojišťovně není dobrá partie. Že kromě jeslí, křesla v práci platím ještě jeho závazky, protože jsme spolu šli do banky pro půjčku, kterou by zamáznul hříchy mládí a já se podepsala jako spoludlužník, neb on byl pro ně nebonitní. Jana mohla být doma. Má manžela a dvě zdravý děti, který jí neřvaly, protože si dala do salátu balkán, nebo jogurt k snídani. Narvala jim umělé mléko jen proto, aby po konci šestinedělí konečně mohla zase do hospody mezi svoje kamarádky jednou týdně vypnout. A manžel ještě rád hlídal, krmil, přebaloval a nosil, dokud se maminka dostatečně nevyvenčila. A stejně si stěžovala, že nemá čas chodit třikrát týdně do posilovny. Že stíhá solárko tak akorát jednou za čas a nehty musí mít krátké, protože mimino škrábla a doktorka na ni blbě koukala. Proč nemůžu být jako Jana. Stojí tu a nemá do čeho stříhnout. Stojí opřená o parapet u velkého okna. Neustále se ohlíží přes rameno a sleduje něco na ulici. V ruce třímá mobil, a když nečumí ven, tak zírá do obrazovky a sjíždí sociální sítě, případně řídí děti na dálku.

„No tak, pozdravuj Honzu a dej pusu chrobákovi!“ loučí se Monika. Zdvořile se usměju. Ale myšlenkami jsem už venku. Beru schody po dvou. Tři minuty do pěti. Jesle jsou odsud ani ne kilometr, ale ani já nedám kilák za tak krátkou dobu. Zvlášť když musím čekat, než přejede tramvaj, než padne na semaforu zelená a nedokážu se bleskově prokličkovat davem spěchajících zachumlaných těl. Někteří nespěchají. Ti jsou nejhorší. Prostě jen překáží.

V hlavě počítám. Bůra za jesle. Patnáct tisíc za křeslo. Sedmička, která mi přišla od sociálky se ještě ten den přeposlala na úhradu půjčky. Na účtu mi chybí dvanáct tisíc. V pátek dostanu kolem osmnácti tisíc od salonu. Jo, to bude stačit. Ještě přesvědčit majitelku, že ty peníze u ní mám, aby mi je rovnou strhla. To půjde, zase taková mrcha to není. Než na semaforu naskočil zelený chodec, zavibroval mi mobil. Čekám, že to je učitelka, ale na displeji problikává sestřino jméno. Na okamžik mi úplně přestává být zima, jak mnou projíždí vlny vzteku.

„Ano?“ odměřeně se ohlašuji. „Ha-hani,“ odkašlává si. Jak je to dlouho, co jsem ji neslyšela? Pět let? V prosinci to bylo pět let, co umřel táta. Byl těžce nemocný a poslední dva roky byl upoutaný na lůžko. Sestra v tu dobu lítala po světě. Dělala hostesku a prý se učila anglicky. Podle mě teda jen chlastala a přežívala díky chlapům, co ulovila. Stejně jako to dělala, než za hranice odjela. O tátu jsem se starala já. Máma se s ním rozvedla, už když jsme byly malé. Táta sliboval, že barák napíše na mě, když mu vařím, přebaluju ho, cvičím s ním a dělám mu společnost, aby tam nezcvoknul. Ségra mu ani nezavolala. Na Vánoce poslala přání. Kupované. S předepsaným textem. V angličtině. Přidala jen podpis. A obtisklou pusu, lehce rozmazanou. Táta přepsat dům nestihl. Umřel den před Silvestrem. Na Nový rok ségra zavolala. Ať dám telefon nahlas, aby popřála tátovi. Položila jsem jí to. A poslala jí parte. E-mailem.

„Hani. Mámu srazilo auto. Před Penny. Asi se nerozhlídla!“ Ticho. Nic nedodává. Já nevím, co jí říct. Do toho ticha pípá druhý hovor. „Je na Bulovce!“ Za běhu oba hovory ukončuji. Vbíhám do secesních vrat činžovního domu, kde je v přízemí soukromá školka s jeslemi. Vybrala jsem je, protože jsou to nejbližší jesle od salonu, na to, že jsou soukromé, nestojí moc, a protože na rozdíl od jiných berou děti už od šesti týdnů. Socialistická duše s vizí pracujících žen, které si od pásu jen odskočí odrodit a zase se poslušně vrací na místo, by zaplesala. Učitelka má na starost pět kojenců. Teda vlastně kojence jen jednoho, zbytek jsou umělomlíčňáci. I v jeslích jsem rarita.

„Slečno Tichá, to je v tomhle měsíci už počtvrté, co jdete pozdě.“ Významně klepe na hodinky. V místnosti se ve vzduchu vznáší jen zcela nepatrně odér mléčných zvratek. Už tu nikdo nekvičí, nebrmlá ani nehouká. „Já se fakt moc omlouvám. Zdržela jsem se v práci.“

„V řádu je jasně napsáno, že si rodič vyzvedne dítě do 17 hodin. A když tak pravidelně nečiní, bude s ním ukončena smlouva!“ pronáší úředním jazykem. Asi aby mě ohromila. Paní důležitá. Zase mě svrbí prsa. Jak to, že neslyším Lukyho. V tuhle dobu bývá vzhůru a hladově čeká na mámu. Učitelka zachytí mou nervozitu. A jakoby chápavě: „Spí, před chvílí jsem ho nakrmila.“

„Čím? Měl tu jen tři dávky mléka.“ Ale tak třeba si předtím přispal. Učitelka mi ukazuje záda a jde do místnosti, kde miminka přes den spí. „Udělala jsem mu poloviční dávku Sunaru. Pro jednou se nic nestane, ne? Už měl strašný hlad.“

„To snad ne,“ šeptám si pro sebe, „vy nevíte, že mléko nesmí?“ ptám se už nahlas.

„Nesmí?“ slyším z dálky. „Já myslela, že jen lpíte na tom, aby dostával vaše mléko. Že máte výčitky kvůli práci, tak ho chcete alespoň kojit. Nikdo mi neřekl, že mléko nesmí.“

„Nesmí!“

„Tak to pardon.“ To už mi předává dítě v kombinéze. Lukáš i přesto, že mě poznává, začíná kňourat. Obvykle se na mě směje. Pak ho tu normálně ještě kojím, než jedeme metrem domů. Spolu doma vaříme, Lukyho v šátku na břiše, když je vzhůru. Koupu ho, masíruju olejem, zpívám mu a kojím ho, než zase usne.

Luky rudne ve tváři a než ho uložím do fusaku v kočárku, tak už řičí. Jazýček mu kmitá v pusince jako když se třese twerkující zadek. Zatíná pěstičky, až má vyryté nehty v dlaních. Má je ostré. Vybíhám na ulici a Luky začíná zvracet. Jeho rty jsou větší než obvykle. „A-asi po-pojedeme za babičkou!“ koktám, když na displeji zaostřuji na čísla 1-5-5.