Zachariáš z Hradce polapí tě hladce – část druhá - fejeton

   V pondělí mívá většina památek zavřeno, jeden aby pohledal. V kombinaci se státním svátkem máte všude zaručeno plno lidí, kteří marně buší na zamčené hradní brány, nebezpečně lomcují zavřenými dveřmi galerií, bezcílně bloumají ztraceni v turistických stezkách. Nás pondělí nerozhodilo – proboxovali jsme se návštěvnickými davy a provedli prvotní rekognoskaci terénu. Zámek, měšťanské domy, ba i podzemí – vše na místě, vše připraveno. Při zpáteční cestě k noclehárně jsme šťastni a spokojeni zakoupili pytlík pražených arašídů a k nim, (aby nám nedrhly v krku), velkou láhev sudového vína. Počasí příjemné, žena milá, ubytování ucházející, víno vychlazené.  

   Jenže Zachariáš už zřejmě spřádal své temné sítě. Na druhý den jsme krátce po desáté svižně vyskočili z lůžek, já se stačil podivit nad nezvykle silným nočním výparem zakoupeného bílého, a nadšeně se ponořili do telčského podzemí. U úvodního dokumentárního filmu jsem začal klimbat, což mě znepokojilo. Pocit stoupající tělní teploty vysloveně znejistěl a samotné chodby už mě vyvedly z míry zcela. Obsluha nás vybavila baterkou a zmínila nižší stropy. Zatímco má paní zmizela v tmavých sklepeních s hbitostí lasičky, já i kvůli únavě a nepříjemné teplotě dýchavičně funěl. Jako kompresor. Jako velmi starý kompresor. Ran do hlavy jsem si přestal všímat po šestém úderu. Záhy se přidružily i břišní křeče. Vycouvat nebylo možno, telčské chodby jsou jednosměrné a za mnou bojovali o život další nešťastníci. Konečně jsem dostihl manželku! Po sdělení, že mi není dobře, opáčila, proč jí chci zkazit dovolenou. Řekl jsem, že nechci. Sykla, abych byl zticha. Zmlkl jsem.

   Při obědě mi zkolabovala chuť, ale zostřil se čich. Objednané rizoto jsem prohlédl, očichal a raději neokusil. Žena pojedla s apetitem michelinského gurmána, Zachariášova zášť se ale brzo přenesla i na ni. Na základně jsme chtěli užívat odpoledního klidu, ale nebylo nám dopřáno. Jako první se vzbouřil žaludek můj. Manželčin chvíli poté. Pak zase můj. Posléze několikrát manželčin. Téměř jsme se udávili. A najednou konec! Já se ale nastalou pauzou ukolébat nenechal a s napětím očekával věci příští. Za pár minut se s veškerým důrazem připomněla střeva. Na jejich atak jsem byl již připraven, v tomto směru jsem přece jen „dolňák“.

   Další dva dny jsme spali. Neklidně, bolavě a pořád. Pak nám přece jen bylo líto utracených peněz a vstali jsme z mrtvých. Zatímco žena brzy nabrala obvyklou kondici, na mě Zachariášova kletba visela až do konce pobytu. Najedl jsem se až doma.

   Budete-li chtít navštívit malebnou Telč, prosím. Dejte však předem pozor na neuvážené výroky či nevhodné poznámky. Ono někdy záhrobí na urážku odpoví!

KONEC