Straší.

Je to jako nekončící nadechnutí. Vrhám se do světla a modlím se, aby již byla tma. V noci nemohu spát. Brouzdám se ve vlastních myšlenkách, v cizích myšlenkách a každá vteřina plyne roky. Bez naděje se dívám do budoucnosti se snahou nemít strach. Strach. 

Hrůza, běs a strnutí. Svázaná duše, omotané údy a všemocná paranoia. Prázdnota v mé hlavě, odrazy od naletěných zrcadel, odlesky bolesti a zamotané sny do přediva nočních můr. Vrhnout se do všeho beze strachu. 

Samota. 

Trapnost. 

Rozptýlení. 

Apatie. 

Cit. 

Hovno! 

Vztek se mísí s bolestí a přerůstá do hněvu. Hněv se pomalu přerodí v nenávist a já se stávám jen osidlem vlastní hrůzy ze zítřka. 

Každá vteřina se podobá roku. Bolest, smutek a hněv. A strach. 

Cítím se rozpůlená. Rozptýlená jako prach zesnulých. Tělo je schránka pro duši. Neurotickou, vyděšenou duši. Krásnou, bojovnou duši. Něžnou, milující duši. Pro Duši. 

Divoká

Upalující 

Šílená

Emotivní. 

Až přijde ten správný čas, Strach nebude mít nad Duší žádnou moc.