Lanovka

Dostal jsem se do klínu dvou silnic; Kolín - Praha a Kolín - Poděbrady.
Byla to past, kterou na mě ušil asi sám ďábel silnic. Chtěl jsem jenom přejít jednu z nich a pokračovat v cestě do Kolína, ale záplava vozidel mi to nedovolovala. Automobilů neubývalo, naopak jich bylo čím dál víc a žádný z řidičů nebyl tak ohleduplný, aby zastavil a přechod mi umožnil.
Po dlouhé době jsem se rozhodl udělat si malý výlet na vrch Vítězov, památné místo Bitvy u Kolína. Do obce Vítězov vlakem, odtud pěšky nahoru k památníku a zpátky po loukách a polích do Kolína.
Jenže mě sevřely právě ty dvě silnice.
Teď jsem proklínal všeobecnou stagnaci dopravy.
Mnozí z řidičů provoz před sebou takřka nevnímali, doslova spoléhali na setrvačnost hlemýždí jízdy a za volantem usnuli. Stále drzejší stroje nad nimi postupně přebíraly moc. Pokud některý řidič zpomalil nebo dokonce zastavil, „spáč“ jedoucí za ním, do něho obvykle vrazil. Vozidlo, které utrpělo náraz, zase na oplátku popostrčilo auto jedoucí před ním, neboť vzdálenosti mezi nimi byly minimální. První stroj zuřivě zatroubil a vzápětí troubila celá kolona.
Ze zamyšlení nad nezáviděníhodnou situací mě náhle vytrhl hlas muže, který mě oslovil, avšak kterého jsem neviděl.
„Haló, pane, nechcete svézt?“
Ohlédl jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděl..
Až přímo nad hlavou mi něco zavrčelo.
Vzhlédl jsem.
Podivný chlapík s plnovousem, koženou přilbou a brýlemi, připomínající pradávného aviatika, seděl na ještě podivnějším stroji a usmíval se na mě.
Zval mě k sobě nahoru.
„Pojďte si sednout. Z dálky vás pozoruji, jak tu stojíte a nemůžete dál. To byste mohl dopadnout jako tamhle ti vytrvalí.“
Ukázal na hromádky kostí opodál.
Muž seděl na jakémsi zařízení podobném jednoduché lanovce, přímo pod dráty elektrického vedení. Motorek v plechovém pouzdře, od něho vysunutá pevná tyč se dvěma sedačkami, přesně jak říkám, dvousedadlová lanovka. Ale tenhle mechanismus se pohyboval, na rozdíl od lanovky, pomocí motorku po nehybných drátech.
Zcela libovolně.
Shodil mi provazový žebřík a já k němu váhavě vystoupal.
Sedl jsem si na volné místo vedle něho.
„Je to pomalé,“ řekl po chvíli. „Pořád však rychlejší a bezpečnější než dole. Mohu jet, kudy vedou dráty; což jsou většinou zkratky; nemám se s kým srazit a nejsem odkázán na dopravní značky.  Jak jste si všiml, ani sloupy vedení mi nijak nevadí...“
„Dráty vás vždycky bezpečně udrží?“ zmohl jsem se na otázku.
„Vždyť lišta na drátech váhu rozloží,“ zlobil se. „Ozubené válečky na ní, se otáčejí a jsme v pohybu. Tři dráty udrží bez problémů dvě stě kilo a já stejně pro jistotu jezdím po čtyřech. Stříška s izolačním lůžkem ze speciální hmoty, zajistí naprostou bezpečnost před elektřinou. Nejezdím jenom v husté mlze. To by nebezpečné bylo, probíjí. A vyhýbám se telefonním vedením. Bývají často zpuchřelá… Jinak jezdím všude.“
Usmál jsem se tomu divnému muži a zeptal jsem se ho.
„Proč si to nenecháte patentovat, mohl byste na tom slušně vydělat?“
„Chtěl jsem a málem k tomu došlo, jenže počítal jsem a zjistil jsem, že by to byla při dnešní ceně vozidel, benzínu a vůbec všeho souvisejícího s dopravou, veliká chyba. Neumíte si představit, co na tom prostředku ušetřím, když si ho ponechám jenom pro sebe. Minimální spotřeba. Z nouze si mohu dobít baterii přímo z drátu. Při pomyšlení, že by za chvíli tady nahoře bylo plno jako dole, jsem si to rozmyslel. Všude se pohodlně dostanu, a vidíte, jaký je rozhled?“ mávl paží kolem dokola.
Právě jsme přejížděli Labe. Pod námi plul plně obsazený parník. Pohlédl jsem na most, spojující Zálabí s historickým centrem a panoramatem Chrámu svatého Bartoloměje.
Blížili jsme se k domovu.
„Tam; mezi prachovnou a kinem Jas; vám zastavím; abyste si mohl vystoupit. Můj cíl je Vinice...“