Prastarý

Jsem starý, prastarý. Starší stromů rostoucích na hrázích rybníků. Kořeny sahám až do středu lidského věku. Nabírám kyprou půdu všech abelardů a akvinských. Šmátrám po nitkách zapomenutých stezek v temnotě.

Chlad hluboké, přehluboké jeskyně, kdysi snad města s mnoha příbytky, obestírá můj kamenný trůn. Na něm dlím, pokryt bílým chmýřím plísní, hub. V kornatých cévách mi pomalé srdce posunuje temnou, vazkou tekutinu. Oči mi dávno vyschly, nevidím nic, než temnotu. Čas od času se v ní něco líně pohne, zacupitají stovky nožek a pak s děsem prchají před mou samotou a stářím.

Prstíčky stromů mi vrůstají do lebky. Snad jako dar umožňují vidět bezživotí na povrchu.

Nic už nezbylo. Vidím své ruce, mezi prsty propadávají poslední zrnka písku toho, co mělo smysl, za co stálo zemřít. Ale já neumírám, protože není nic, zač by zemřít stálo.

Musím se rozhodnutím vyšších mocností potácet mezi smrtí a životem. Musím žít svůj trest, jímž je stáří duše a nutnost pozorovat zánik. Není úniku.

Žiji a čekám...