Hotel

„Jak milá pozornost,“ libovala si učitelka z Brna, „nečekala jsem, že rozvaliny starého města, které zničili ustupující Turci roku 1878, si budeme moci prohlédnout už cestou z letiště.“

„Ale kde,“ vyváděl kantorku z omylu delegát cestovní agentury, „tohle je hotelový komplex Zlatna obala. Tady budete bydlet!“

Kolonie bungalovů ze všeho nejvíc připomínala jakýsi druh tábora. Něco mezi pionýrským a koncentračním. Podle prospektu, který visel v recepci, byl rekreační celek postaven v roce 1971 a v letech 1979 - 1980 rekonstruován. Od té doby se nijak nezměnil s výjimkou opotřebení. Tvořilo jej třicet dřevěných budov, v každé z nich osm pokojů v přízemí a osm v patře. Bungalovy byly rozesety v příkré stráni protkané systémem chodníků a schodišť, vedoucích k centrální budově s restaurací, jídelnou a nejdéle nefungujícím krytým bazénem v Černé Hoře. Stavby, které by u nás čekaly na demoliční výměr, staly se cílem turistických výprav mnoha generací.

Zařízení jizeb bylo očividně inspirováno kulturou starého Řecka, jmenovitě Spartou. Přivítalo nás skromné ale funkční vybavení z počátku druhé poloviny minulého století, snad kromě ledničky, která pocházela ze současnosti. Ta sice nebyla nejprostornější, ale kolik místa vám zaberou dva jogurty a dvě lahve calvadosu, že.

Slibovaný výhled na moře zastiňovalo větvoví jakéhosi stromu, hustě osídleného obézními ptáky. Stravu jim nejspíš v hojné míře poskytoval náš pokoj. Ještěrka, trvale zabydlená pod sušákem na prádlo, očividně také netrpěla hlady. Interiér pokoje byl snem každého entomologa. Když žena jen tak ze zvědavosti otevřela koš, našla v něm spoustu čehosi, co zprvu považovala za fazole. Později se ukázalo, že jde o kukly neznámého hmyzu. Čekat na vylíhnutí, aby mohla neznámé členovce s jistotou určit, se jí pochopitelně nechtělo, proto jsem byl nucen přesunout obsah do pytlíku, pytlík do popelnice a popelnici pro jistotu zapálit.

Manželka se mezi tím rozhodla z bungalovu odstranit všechny pavučiny, byť jsem ji varoval, že některá z nich může být pavučinou nosnou a po jejím stržení se na nás zřítí strop. Jejím zásahem se však úroveň našeho bydlení zvedla o tři sta šedesát procent, i když stáří ubytovacího zařízení lze jen těžko vydrhnout saponátem. O neukvapené pracovní horlivosti personálu vypovídá fakt, že pod postelí našla dinár z roku 1975. Ale abych jen nepomlouval, místnost byla pravidelně malována, o čemž svědčily neumyté šmouhy na horní řadě dlaždic a válečkem důmyslně zamaskovaný vypínač.

V koupelně by se jistě líbilo panu Flemingovi. Chyběly sice věšáky na ručníky, ale ze sprchy tekla normálně voda, někdy i teplá, jak se ukázalo později. Sprchová vanička, na několika místech důmyslně záplatovaná izolepou, odtékala jen velmi neochotně a chyběl závěs, ovšem záchod, navzdory očekávání, nebyl turecký! Skvěl se bělostnou porcelánovou mísou; sice žádná Míšeň nebo Rosenthal, ale radost posedět. Na zrcadle dokonce leželo mýdlo. Pravda, takové to hotelové minimejdlíčko, ale do tak malé koupelny by se mýdlo standardní velikosti stejně ani nevešlo.

Inu tři hvězdičky u montenegerského hotelu nejsou totéž, jako tři hvězdičky u hotelu řekněme švýcarského, ale kolik času strávíte na pokoji, když jste u moře?

Ještě před usnutím jsem věnoval tichou vzpomínku tisícům lidí, kteří tu leželi přede mnou a zformovali matraci do anatomicky dokonalé podoby.