Když dva dělají totéž

Seznámili se na rockovém festivalu a hned si padli do oka. Strávili hodiny klábosením a objevováním společných zájmů. Zjistili, že mají podobná povolání a to je ještě sblížilo. Ona dělala redaktorku v jednom ženském časopisu, on byl novinář na volné noze.

A pak spolu začali chodit a nakonec se k ní nastěhoval. Zažívali fyzickou blízkost i duševní pohodu. Stačilo, aby jeden něco jen naťukl a druhý hned věděl, kam tím míří.

Shodou okolností se jmenovali Adam a Eva.

Všechno perfektně fungovalo. Až jednou...

Adam přišel za Evou do redakce. Vesele ho přivítala.

„Jé, ahoj, tak si představ, šéfka jde do důchodu a nabídla mi, abych to po ní převzala. To je super. Budeš mít svoji vlastní rubriku...,“ švitořila.

„Jak, rubriku?“ nechápal. „Ty mě chceš jako šéfovat, jo?“

„Ale né,“ lekla se. „Můžeš psát, o čem chceš, jenom ti tu dám prostor.“

„Pod tvým vedením, že jo? Děkuji nechci.“

Adam se otočil na patě a práskl dveřmi.

Eva za ním vyběhla: „Adame!“ Ale už byl ten tam.

U večeře panovalo napětí. „Říkal jsem ti, že ty blbý zeleninový saláty jíst nebudu, ty mi to prostě děláš naschvál.“

Eva nechápala: „Ale vždyť ti chutnaly, říkals, abych tam dávala olivovej olej...“

„Ale teď mě to nechutná!“ zařval Adam a odešel do hospody. Přišel až k půlnoci úplně namol a svalil se do postele. Eva jen těžce vzdychla. Doufala, že se z toho do rána vyspí a vše si vyříkají.

Ale ráno to bylo ještě horší. „A nemysli si, že jsem si nevšim, jak ses culila na toho klučíka u vedlejšího stolu,“ procedil Adam při popíjení kávy.

„Ale prosím tě, Láďa je novej, navíc se stará akorát o webový stránky, s tím vůbec nejsem v kontaktu,“ bránila se Eva.

„Ale jako šéfka s ním v kontaktu budeš!“ praštil Adam pěstí do stolu.

„Co teda po mně chceš? Abych z té práce odešla?“

„To fakt nechápeš, jak mě tím ubližuješ?“

„Ale Adame, já ti nechci ublížit, ale přece nezahodím místo, kde jsem spokojená...“

„Stejně na tu šéfovou nemáš!“

Adam odběhl do ložnice, vytáhl kufr, naházel do něj své věci bez ladu a skladu a mířil ke dveřím. Eva ho mlčky sledovala.

„Čau,“ procedil mezi zuby a bouchl dveřmi.

Eva zůstala v předsíni nechápavě stát. Takhle ho neznala. Doufala, že jí aspoň pošle smsku nebo zavolá, že si to rozmyslí. Ale neozval se.

Začátkem měsíce byla skutečně jmenována šéfredaktorkou a měla práce nad hlavu. S Adamovými příspěvky už počítat nemohla, tak pár článků musela napsat sama, než někoho sežene.

Jednoho dne zazvonil na jejím stole telefon. Když se ohlásila, ozval se povědomý hlas její bývalé spolužačky:

„Ahoj Evo, co pořád děláš, už jsme se dlouho neviděly! Ani na slezině jsi nebyla...“

Eva se zamyslela. Se Šárkou si nikdy moc nerozuměly, proč by se s ní chtěla sejít? Aha, jednou ji potkali s Adamem a šli spolu do kavárny. Zřejmě v tom má prsty Adam. Sleduje ji.

„Nezlob se, já teď nemám moc času, ozvu se,“ honem ukončila rozhovor.

Pár dní nato potkala před domem svou bývalou kolegyni, která se k ní nadšeně hlásila. Ale ta přece bydlí na druhém konci města, uvědomila si Eva, kde by se tu vzala! No jo, jistě, Adam od ní potřebuje informace o mě.

„Jé, ahoj, ráda tě vidím, ale musím ještě na poštu,“ zalhala bleskově a vyrazila k poště. Tam chvíli postávala a sledovala naskakující pořadová čísla, teprve asi po deseti minutách se odvážila jít domů. To už Adam opravdu přehání, pomyslela si.

Od té doby už byla ve střehu. Ale telefony v práci brát musela. Jednoho dne se ve sluchátku ozval příjemný mužský hlas: „Paní Eva Rajská? Dobrý den, paní šéfredaktorko, se zájmem jsem si přečetl váš editorial. Moc se mi líbí. Nechtěla byste napsat něco pro nás?“

Je ten chlap vůbec normální? pomyslela si Eva. Přece nebude psát coby šéfredaktorka do cizího časopisu! Aha, zase Adamovo dílo. Už se ani nenamáhala nic vymýšlet a rovnou zavěsila.

Tak to teď chodilo každý den. Adam ji zkrátka sledoval na každém kroku. To se opravdu od ní cítí tak ohrožen? To přece není normální!

Do dalšího čísla se rozhodla napsat článek přesně v Adamově stylu, takřka jeho způsob psaní okopírovala. A zabralo to. Hned druhý den po otištění zazvonil v redakci telefon. Byl to Adam.

„Ahoj, to je super článek! Můžu taky do vašeho časopisu přispět?“

 

 

 

 

 

---