Královna Brambora první

Ve sklepě bylo příjemně chladno, a tak brambory i další zelenina spokojeně podřimovaly.

„Netlač se tak na mě, odkutálej se trochu dál,“ ozvalo se náhle z kouta.

Byla to velká stará brambora s dlouhými klíčky. Okřikovala malou nedávno vyrostlou brambůrku.

„Nebuď na ni taková,“ zastala se brambůrky oranžová mrkvička.

„Já na ni nejsem zlá,“ hájila se velká brambora, „ale když ona si mi lehla na klíček a to moc bolí.“

„Tak promiňte,“ omlouvala se brambůrka.

„Ty toho asi hodně pamatuješ, viď?“ vmísila se do hovoru řepa.

„No, to ani ne, ale vím toho hodně, protože my brambory si vyprávíme bramborové legendy.“

„Bramborové legendy?“ žasl květák.

„To jste ještě nikdy neslyšeli?“ podivila se brambora. „Tak vám povím legendu o královně Bramboře první.“

„Ano, pověz nám to,“ volaly všechny brambory a brambůrky a kutálely se ke své velké kamarádce, aby co nejlépe slyšely.

„Tak to bylo tak,“ začala velká brambora. „Před dávnými a dávnými časy ve velice daleké a daleké zemi žili lidé, kteří pěstovali první brambory. Jedli nás ale syrové nebo si nás rozemleli na prášek. Tito dávní lidé nás uctívali jako bohy. Rostly jsme tenkrát na úplně jiném kontinentu a tady o nás nikdo nevěděl.“

„Ale jak je to možné?“ přerušila ji řepa. „Já myslela, že jste tu odjakživa.“

„Neruš, řepo,“ obořil se na ni květák, „a ty pokračuj.“

„Až za středověku jsme přicestovaly do Evropy, a to přímo ke královně Alžbětě první. Představte si, kuchař chtěl tenkrát udělat královně pochoutku a z naší natě připravil salát. Ten ale královně nechutnal.“

„No bodejť!“ rozesmála se všechna zelenina ve sklepě.

„ Jedna naše předchůdkyně se proto za kuchařem přikutálela,“ pokračovala vypravěčka,“a pošeptala mu: 'Nať není dobrá, ale když uvaříš hlízu, bude to královně chutnat. ' A kuchař to zkusil a zjistil, že je to pravda.“

„Jů, a to byla ta královna Brambora první, že jo?“ vykřikla mrkvička.

„Přesně tak,“ usmála se velká brambora. „Tu jsme si zvolili za naši královnu. Její zásluhou se potom brambory začaly šířit po celé Evropě. Ale někde si s námi pořád nevěděli rady. Představte si, pěstovali nás jako okrasné rostliny.“

„Chacha,“ rozesmál se květák. „To mě pobavilo, představil jsem si sebe jako okrasnou rostlinu někde v parku.“

"Náhodou by ses mezi květinami se svým bílým kabátkem docela vyjímal," chtěla ho řepa potěšit.

„Ale nakonec i obyvatelé Evropy pochopili, že jsme dobré a dovezli nás až do Branibor,“ pokračovala velká brambora.

„Branibory? To neznám,“ zamyslela se řepa.

„Dnes je tam Německo, víš,“ vysvětlila vypravěčka. „A právě z těch Branibor nás přivezli sem. Zdejší lidi nevěděli, jak nám říkat, tak nás nazývali jako rostliny z Branibor, tedy branibory.“

„Branibory? To je hezké!“ zasnila se mrkvička.

Vtom ale uslyšeli, jak schází maminka dolů. Vzala do košíku velkou bramboru a několik dalších.

„Dnes si vás uděláme s tvarohem,“ řekla si pro sebe a odešla ze sklepa.

„Sbohem, braniboro!“ volali za ní květák, řepa i mrkvička.

 

 

 

 

---