chlácholení hus

V noci jsou otevřené brány. Do ústí podvědomí, do měkkých částí
patrových snů.
Cílem je znovuvstání.
V přízemí drhají peří pod nohy a šeptem chlácholí husy
a pak tě povystrčí o patro výš,
kde pobíhají psi v papučích. Ticho je hmatatelné,
svazuje ruce do uzlů a ústům vyměňuje oči.
Psí srst se blýská        k pohlazení.
Stačí dřep a kolena jsou promazána.
Odhazuješ první závaží.
Mezi dva prsty chytneš kůži tmě. Trhneš.
Pár dírek ve věštecké kouli vypouští sníh, padá na ramena, chladí i hladí zároveň.
Odhazuješ druhé závaží.
Do třetího patra vytančíš.

Je tam.
Naskládaná v rohu oddechuje světlé chvilky.
Polykáš hvězdy, 
dýcháním z úst do úst poznáváš její jméno.
Hebká.
                        A tak k ní ulehneš i vstaneš v jednom okamžiku.

V bezkostním snu běží v ústrety vlčata.
Pod břichem jim kudrnatí sotva vylíhnuté chmýří.
Zašimrá.
A už je držíš, neposedná klubka.
Se strachem napojené srdce na srdce. Víra,
že strach se zapomíná.

A tlukot měnící se v symbiózu, když svítá.