Jídelna

Ne každý gurmán dokáže zaplesat nad nabídkou provizorního stánku, zahaleného štiplavým dýmem z dřevěného uhlí a přepáleného tuku, v němž zpocený trhan umolousanou rukou hňácá půlkilové koule mletého masa do podoby placek, načež tyto zkušeně obrací po ohni tak, aby se staly zvenčí křupavě opečenou, uvnitř však měkkou a šťavnatou manou nebeskou. Zvláště pak bázlivci, kteří se zdráhají odvrhnout hygienické předsudky evropsko-unijní legislativy a zůstávají, co se stravy týče, odkázáni na nabídku jediné hotelové jídelny.

Zavděčit se takovým hostům nebylo nikdy lehké. Nejčastěji si stěžovali na to, že jídlo měli velmi kořeněné, fádní a bez chuti, příliš exotické, stejné jako ve školní jídelně, moc horké, skoro studené, málo ryb, mnoho ryb a hlavně - každý den stejné.

Dle jejich mínění se do omrzení opakovala pouze tři jídla:

1) ráno - salám, šunka, párky, slanina, vajíčka, sýry, marmelády, máslo, lupínky, jogurty, okurky, rajčata, papriky, červená řepa a krouhané zelí.

2) v poledne – krémová zeleninová polévka, hovězí vývar, kuře, vepřové řízky, hovězí plátky, jehněčí kostky, mleté maso, ryba pečená i grilovaná, játra, špízy, ražniči, klobásky, omáčky, rýže, těstoviny, brambory, kaše, deserty, zmrzlina, hrášek, kukuřice, paprika, rajčata, okurky a krouhané zelí.

3) večer - salát, pečivo, těstoviny, brambory, rýže, masové kuličky, kuřecí, vepřové, ryba, karbanátky, játra, plněná paprika, fazole, mrkev, hrášek, zákusky, dorty, zmrzlina a krouhané zelí.

Nechybělo ani hlasů, že: „To jídlo ani nevejde na talíř a člověk si musí jít třikrát až pětkrát!“ I nejzdatnější jedlíky však po čase dostihl pocit marnosti. Vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a nebyli schopni žádného idealismu, natož pohybu.

Hotelový personál se ze všech sil snažil přizpůsobit menu připomínkám většiny českých kverulantů. Perlou byl například řízek s bramborovým salátem. Černohorský kuchař se sice s opravdovým českým bramborovým salátem nikdy nesetkal, ale dokázal jej virtuózně napodobit. Nejspíš podle vybledlé fotografie ze starého časopisu. Těžko říct, zda šlo o úspěch či fiasko, neboť salát skutečně chutnal jako vybledlá fotografie ze starého časopisu. Český turista opovrhuje stravovacími experimenty; má rád své jistoty a riskuje jen výjimečně. Jak tuhle vyprávěli naši sousedé:

„Včera jsme si dali na pláži gyros, ale to vůbec nebyl gyros, jak má být. Taková hubená nicka skoro bez masa. Když si ho dáme u nás v Brně na nádraží - to je gyros! Ale tenhle místní? Zlatá hotelová jídelna.“

Jako polo-penzisté jsme s manželkou měli v ceně jen snídani a večeři. Ostatní jídlo a nápoje bylo nutno někde opatřit. A zaplatit. Ale nedejte si při procházce po pobřeží tureckou kávu vařenou v džezvě za cenu, za kterou byste v jiných zemích nedostali ani cukr. Jistě, člověk sem kvůli tomu přes půl světa nepojede, že, ale když už tady jednou je, proč si v lidové hospůdce nedopřát škampi na buzaru, lignje na žaru, dagnje, kamenice, girice nebo salata od hobotnice a k tomu tutmanik, kašnik, banicu či bjurek? Nic z toho neochutnáte v exkluzívních turistických destinacích, kde se i z rybích trhů staly nasvícené kulisy pro davy fotografií chtivých snobů, kteří si zde mohou zakoupit hrstku smažených sardinek za stejné peníze, za jaké by zde v Montenegru dostali grilovaného mečouna nadívaného mandlemi a langustami.

Často se stalo, že zmoženi průzkumem regionálních kulinářských zajímavostí, vynechali jsme i předplacenou večeři v jídelně. Po večeři však obvykle následoval kulturní program na terase restaurace, schůzka se zmocněncem cestovní agentury a družba s ostatními výletníky, což jsme vynechali málokdy.

Už od prvních večerů byla stálá společnost u našeho stolu genderově poněkud nevyvážená. Moje žena, pak nějaká slečna vyššího středního věku, její roztomile neurotická maminka a já. Středověká slečna zřejmě trpěla obsedantní obavou, že když bude déle než dva nádechy zticha, nevratně jí srostou čelisti, pročež jsem se proti své vůli dověděl mnohé pikantní detaily z jejího, abych tak řekl, života. Původně prý tento pobyt plánovala se svým dlouholetým přítelem, ale jeho místo na poslední chvíli zaujala matka, nejspíš se něco zvrtlo, nevím co, protože jsem raději odešel k baru pro nápoje, ale po zbytek večera a vlastně celé dovolené se dáma o nepřítomném druhovi vyjadřovala výhradně v superlativech. Pokud výrazy děvkař, kurevník, obšoustník a prasák považuji správně za superlativy.

Stará paní se zase nestačila divit, kam se v letoviscích poděla noblesa, morálka a mravnost. Za jejích časů by prý žádné děvče nevstoupilo do vody bez koupacího kostýmu s dlouhými rukávy a nohavicemi. A bez bot. Chtěl jsem podotknout, že i dnes často vidím, jak si rekreantka ráno sundá horní díl plavek, vystavuje prsa slunci, maže je krémem, houpá s nimi při chůzi po pláži celý den, když se ale jde koupat, oblékne si podprsenku. Proč to? Kvůli rybám?

„Hlavní jsou boty!“ vedla si dál svou stará dáma. „To já bych bez bot do vody nevkročila. Vidíš tu jizvu, co mám na noze, chlapče?“ vyhrnula si kaliopky až ke stehnu, „tak tam mě, když jsem byla přibližně ve tvém věku, kousl ten, no, jak se jenom...“

„Trilobit?“ odtušil jsem.

I další hovory se nesly v nastavené retro vlně a dámy zkušeně odhalovaly dětské nemoci pučícího černohorského kapitalismu ve srovnání s dřívějšími režimy. Na můj názor se nikdo neptal, přesto jsem namítl, že na politickém systému nezáleží, že je lepší dobré království než špatná republika, jediný režim, který vyhovuje všem, je pitný režim a odešel jsem k baru pro láhev vína. Víno bylo navzdory proklamacím odporně hnusné, pročež si žena objednala ještě sklenici minerálky a sléváním obou si svépomocí tvořila vinný střik. Napadlo mě, že bych si podobným způsobem mohl vyrobit pivní střik, pokud si pivo naředím skleničkou rakie, a vydal jsem se opět k výčepu.

Černohorci jsou družní a komunikativní.

„Hehe, že vy budete cestovatel?“ smála se výčepní, servírka i tlustá uklízečka a už padaly otázky, jež měly prověřit moji způsobilost k světoběžnictví. Například, zda je lepší srbské pivo Jelen, nebo černohorské Nikšičko, a které z nich je srovnatelné s českým. Opáčil jsem diplomaticky, že jsou obě svědomitě vychlazena a našim českým se v mnoha ohledech vyrovnají, například, okusil jsem z každého trošku a znalecky poválel na patře, například cenou.
Výčepní brzy shledala, že neumí čepovat tak rychle, jak já umím pít. Po pátém pivu nenápadně vyzvídá, jak dlouho se hodlám v Montenegru zdržet a jakoby mimoděk přidává informaci, že pivovar Nikšič, prakticky jediný v zemi, produkuje pouze tisíc pět set hektolitrů piva denně…, přičemž větu nechává významně nedořčenu.

Abych prostořekému personálu ukázal, že dnešní gáži si vydělá v potu tváře, nechal jsem si další nápoje nosit ke stolu a připojil se opět k společnosti dam. Právě se podivovaly zálibě Černohorců v tureckých toaletách. Nechápu, proč lidé jedou na Balkán a pak se pozastavují nad typem záchodů. Proč sakra nejeli třeba do Švýcarska? Proč vlastně vůbec někam jezdili?

„K Balkánu prostě patří turecké hajzlíky,“ vmísil jsem se nenápadně do debaty, „tučná jídla, domorodci mluvící jen svojí mateřštinou, ignorování jízdních řádů, výpadky elektrického proudu a nepořádek.“

„A to jsem se ještě chtěla optat,“ obrátila nečekaně list žvanivá slečna, „my máme zájezd s all inclusive, navíc jsme si připlatili za lepší bungalov a klimatizaci, a představte si, maminka včera viděla na podlaze švába! Máte v pokoji taky šváby?“

„Šváby?“ podivil jsem se upřímně, „ne, to nemáme. Ale my jsme tady jen na polopenzi, tak nemůžeme mít všechno, že.“

„A všimli jste si,“ pokračovala bez změny rytmu a tempa, „že ten číšník z jídelny, co po mně pokukuje, se snaží trošku mluvit po našem? Nějaký čas prý pracoval v Ostravě. Dokonce mi v ostravském dialektu řekl pár vět. Těm jsem také nerozuměla. Stejně je to zvláštní, jak to, že vám ti domácí rozumějí a mně ne?“
„Víte, čím to je?“

Slečna prudce zavrtěla hlavou a po hrudi jí přeběhla mexická vlna.

„Protože v jejich jazyce umím tři kouzelné výrazy: dobrý den, prosím a děkuji.“

Stará dáma už dlouho seděla mlčky a s výrazem bičovaného otroka usrkávala minerálku. Nervózně pokukovala po delegátovi cestovky. Konečně sebrala odvahu a bontónu nedbavši, drapla chlápka za rukáv. Napřáhla pařát směrem k centru Sutomore a zakvílela:

„Pane, vidíte ty oslepující lasery a světlomety? A slyšíte tu ohlušující hudbu z plážových diskoték? Až do rána to tady hlučí jako nájezd Hurónů na šrotovací linku. Minulou noc jsem ani oka nezamhouřila! Okamžitě s tím něco udělejte!“

„No, snad bych se mohl pokusit,“ začal oslovený s vytáčkami a bezradně rozpažil. V té chvíli nastal výpadek proudu a celé město se pohroužilo do tmy a ticha. Delegát neztratil duchapřítomnost, nahmatal šokovanou klientku a suše se otázal: „Vyhovovalo by vám to takto?“