Bylo mi blbě...

Ahoj.
Chtěla jsem Ti jen říct, proč jsem včera nedorazila.
Už jsem se chystala a normálně jsem byla na cestě, s dalšíma chudýma lidma v autobuse. Všichni jsme úplně normálně seděli a jeli, normálně jsme dýchali a čuměli z okna, abychom nemuseli čumět na sebe a tvářit se, že se něco děje, nebo že se nic neděje. Normálně, jako vždycky, jsme se vyhýbali cizím existencím, abychom se mohli zahrabat do svých vlastních. Úplně normálně jsme tam všichni společně předstírali, že je na světě normálně. Já zrovna předstírala, že mi není strašně blbě a že nefantazíruju o tom, jak mě veze rychlá a pomůže mi nejvíc ze všech, ale nikam mě rychlá nevezla, protože ve skutečnosti vím, že mi normálně vůbec nepomůžou.
Normálně to stavělo na zastávce a jako vždycky se normálně otevřely dveře, ale teď se do nich vsypal takovej korbič, co měl vyholenou palici a pracky jak já stehna. Možná i víc, moje stehna jsou přece jen dost hubený. No a ten normálně nastoupil a šel až úplně dozadu. A asi byl hrozně rozjetej, protože tam nejbližším kolemsedícím začal nabízet nějakou flašku, asi vodka, nebo co to bylo. Asi byl i sjetej, protože mluvil příšerně nahlas a pak začal vřískat něco o Slavii.
No a znáš mě, jak mně dělá dobře kravál. S každým tím zavřísknutím mi projela celým tělem vlna vzteku. Vůbec jsem ho nechtěla a odmítala jsem ho, ale nic nefungovalo. I přes sluchátka jsem ho normálně slyšela, jako kdyby mi úplně normálně řval u ucha. A ještě jak mi bylo blbě, tak to bylo všechno horší. Takový hrozný žaludeční křeče, to občas tak mám, nevím proč, a teď jak vždycky zařval, tak mi ta bolest normálně vystřelila až do nejhlubšího vědomí a do konečků všech devatenácti prstů.
Už před nástupem do toho autobusu jsem se nemohla skoro hýbat, jako bych byla normálně ochrnutá. Trnulo mi úplně všechno, ale jakž takž jsem se dokázala tvářit, že jsem třeba jenom ožralá nebo unavená, takže je všechno normálně v cajku.
A on nepřestával a pak začal i něco zpívat, což bylo ještě víc napřeshubu, protože to bylo samozřejmě úplně normálně falešný jak Fanánkova noha. Takže samozřejmě největší vražda, kterou mi mohl udělat.
No a jak řval a já řvala v duchu, protože se mi trhaly vnitřnosti a ještě mi to čeřil ten vztek, co jsem předstírala, že ho vůbec nemám, tak už to na mě začínalo být trochu hodně. A ostatní lidi v autobuse se na něj pohoršeně ohlíželi, aby jako viděl – jak to tak lidi normálně dělají, když jsou nespokojení, jako by se pak mělo něco stát. Což mě štvalo ještě víc, protože v tom nevidím naprosto žádnou pointu, v těchhle zlých pohledech.
Pak zařval úplně nejhlasitěji z hlasitostí, načež jsem se zkroutila a tiše zaskučela bolestí. Já se na něj neohlížela.
Tak jsem si sundala sluchátka a normálně jsem si je složila do tašky, a tu jsem si položila na sedadlo vedle sebe a bylo úplně jedno, jestli mi ji někdo vybere, protože tam normálně stejně nemám nic extra k ukradení. A začala jsem se zvedat, strašně pomalu, jak mi to moje útroby dovolily, na obličeji mi vystřelilo pár kapek, nebo spíš strašně moc kapek potu a vzteku, a pak jsem se hrozně moc nadechla. A on zařval znova.
„SLÁ-VI-JÉÉ!“ Zařval na celý Pardubice, vlastně ho museli slyšet až v Hradci, takže jsem dokončila proces zvedání a nadechování a zařvala zase já na něj:
„Zavři hubu, ty čuráku,“ jsem řvala, „kdo ti to žere, do píče, tvoje cajzlí mamrdy sešitý!“ A s těmahle slovama jsem se se svým potem a vztekem a prasklou žilkou v oku táhla uličkou dozadu. A dál že „nech mě kurva žít, koho to zajímá, ty kreténe, nech si to pro sebe, já tady chci normálně dejchat!“
A on se tvářil zaskočeně a zároveň trochu posměšně a zároveň trochu jako že si právě cinknul do trenek.
A já se dostrkala až k němu a napřáhla jsem pravou pěst, ale hned jsem si to rozmyslela, protože to na takovou korbu nebude stačit, takže jsem napřáhla úplně všechny svoje pěsti, i takový ty imaginární, sílu mojí vlastní mysli, pěsti svého vzteku, protože byl hajzl a neměl řvát, když jsem chtěla v klidu dojet za Tebou, kde by se mi třeba i udělalo dobře.
No prostě jsem do něj začala normálně řezat všema pěstma a on se nějak bránil buď chabě nebo vůbec, to moc nevim, protože jsem normálně měla před očima už docela černo, ta bolest byla dost omračující, a on zjevně nevěděl, co má dělat, a nikdy nesáhnul na nic než na činku, protože se pral jako holka, jen si tak mával před tím svým prasečím xichtem, a ze mě pořád vycházel všema pórama ten nekonečnej vztek a ta frustrace a bolest, a nakonec jsem ho chytla za tu jeho vyholenou palici a řízla jsem s ní o jedno madlo, co měl před sebou. A to se ozvalo křupnutí, ale jen takový tichý a vlídný a něžný, takže jsem to zopakovala podruhý, potřetí, počtvrtý a cejtila jsem, že je to tak správně a že přesně takhle to má končit, že už můžu hejbat jenom rukama, protože mi právě někde hluboko uvnitř něco prasklo současně s jeho lebkou, že se mi rozlilo po vnitřku něco, co pálí jako citron v záděře, akorát víc a všude. A bylo mi strašně líto, že už přes pot a bolest nevidim, co se mi slizce line mezi prstama, a že nevidim důkaz toho, že už nikdy nebude řvát, že už taky nevidí, že se mu ty jeho slizký pražácký nápady právě sesouvají po nechutný, zamikrobovaný tyči na držení, co na ni kdekdo blil nebo chcal, a že by možná býval byl rád, kdyby nebyl řval něco o Slavii, až na to, že už neměl čím být rád, protože neznámé procento jeho závitů už se pravděpodobně normálně sesunulo po tyči a válelo se po podlaze.
V závěrečném gestu jsem mu řízla hlavou o okýnko a zjistila, že už se nemůžu ani normálně nadechnout, tak blbě mi bylo, pročež jsem se upustila na zem a spustila inventuru chodu svých vnitřních orgánů. Nedostala jsem se moc daleko, protože se pak svět definitivně urazil a já už nevnímala ani sebe.
Ještě nevím, jestli se mi to chce normálně přežít, ale jsem si jistá, že by o tom měli vědět všichni korbiči světa. Že by se měli normálně soustředit na své slušné vychování, aby neznepříjemňovali ostatním jejich běžné denní úkony. Že by se celkově měli všichni jako chovat slušně, protože nikdo nikdy neví, komu v okolí už je tak dost blbě. Že by prostě normálně všichni měli být přece jen o něco milejší, tišší, skromnější a laskavější.
A taky jsem si jistá, že toho zmrda přeprala ženská.