Nové baroko

Japonka a Tao

Na Výtoni do tramvaje nastoupila plachá Japonka v šortkách. Čte z knihy Tao a po svých nahatých stehnech nechává stékat pohledy mužů. Trpělivě, čte z knihy Tao.

Andílci

Anděl už se zalidňuje anděly. Mají těsné džíny a na holé kůži tetování. Taky kabelky a šperky a veliké digitální telefony. A těmi volají do nebe, někoho tam nahoře zpravují o věčné nudě tady dole na zemi. Tak ještě si dají kávu v bílé pěně a odlétají. Snad je nějaký nový Caravaggio zachytí navěky, i bez fotoaparátu.

Kleopatra

Kleopatra je znovu na světě. Dělá v Tescu na Smíchově a za ta léta trochu přibrala. Ale pořád jí to náramně sluší. Má ofinu a od očí se jí táhnou modré vlny, vzpomínka na Egypt a moře. Ohromná prsa opírá o pult, když sahá po zboží, a usmívá se, neboť ví, že všem je určen plán boží. Ale taky doufá, že v tom jejím je místo pro lásku a že jednou na gumový pult vyloží jogurty, sýry, papriku a ubrousky šarmantní Říman a prožijí spolu hezký život. A když ne zrovna Říman, mohl by být alespoň z Prahy, a když ne celý život, alespoň jedno hezké léto by spolu mohli zůstat. Za ta léta se naučila skromnosti, Kleopatra z Tesca.   

Čajenka

Voní čajem. A je baňatá jako konvička a má barvu porcelánu. Holka v desítce. A má plachý výraz a nespavý je. A někde tam dole plavou lístečky, jen růžové.

Cestou motýlů

Od kotníku ji po džínech vylétají motýlci. Překonají ohromnou díru na stehně a letí dál. A ona říká „chorošo“ své přítelkyni, která jí ukazuje něco na displeji telefonu. Ale možná to chorošo bylo slastným povzdechem, když motýlci skrze díru v džínech doletěli do cíle.

Nové baroko

Od malebných uliček podhradí k Petřínu jedou dvě Američanky. Jedna má ohromný podbřišek a všechno to kolem vtěsnané do černých legín. Postaví se tam, kde sedím, a vystrčí tu hladkou spoustu až na úroveň mé tváře. Látka jí uprostřed mizí v sedlině (mých) snů. Otočen k monumentu těla přemítám: svět ještě není ztracen, ten výklenek do rozkoše nese naději na nové baroko.