Milovník panelové výstavby

 

Prošli jsme Žižkovem, neochotně se zastavil u šedého sloupku před přechodem. Věděl, že přejde-li z jednoho chodníku na druhý, naše cesty se rozdělí. A tak záměrně protahoval pointu příběhů o panelové výstavbě na okraji města, abychom mohli být co nejdéle spolu.

V hlavě mi probíhalo několik možných scénářů (v příběhu o panelácích jsem se ztratila – byla mi zima a chtělo se mi čůrat), kterými se naše setkání mohlo rozvinut. Pravděpodobnost jednoho nebo druhého scénáře jsem nepodrobovala analýze, pouze jsem se z myšlenkového povzdálí bavila nad tím, který scénář asi zvolí milovník panelové výstavby. Zvolil ten nejméně riskantní – naše cesty se oddělily tak, jak již bylo řečeno v prvním odstavci.

Po rozloučení jsem při chůzi dumala nad tím, zda má po ránu milovník panelové výstavby studené nohy a jak moc má asi temný byt. V půlce cesty jsem zvažovala, zvednu-li paži a zamávám na projíždějící taxík. Sama jsem se pobavila při představě, že by se milovník panelové výstavby dozvěděl o mé cestě taxíkem domů po vánočním večírku, kde jsem velmi hlučně prohlašovala, že jsem oficiálně nezaměstnaná a pravidelně docházím na Úřad práce Praha 10. To dojdeš, Terezo, nejsi žádná buchta.

A tak se kloužu po Václavském náměstí, poslouchám holuby, co zpívají na střechách a popadá mě rozpolcený pocit, že gentlemani vymřeli, že pokud by existovali, nenechal by mě jít milovník panelové výstavby samotnou domů v tom ukrutném mrazu (úsměv střídá zamračení, objevují se mi dvě rýhy v oblasti mezi obočím) a pak mě zase popadá pocit nový, že přeci nejde o gentlemanství, ale o to, že žena je emancipovanou jednotkou a je přeci schopná dojít sama domů. Pokud bych hned první večer po našem setkání okusila jeho studené nohy (určitě mívá studené nohy, tím jsem si teď skoro jistá), všechno kouzlo by bylo tutam, protože by nedošlo k té kouzelné fázi tokání a namlouvání, ke které nedojde nikdy, pokud se žena/muž odhalí hned první noci.

Smířlivě dojdu k závěru, že je správné, že dnes v noci budu sama a při této úvaze naprosto nezohledním možnost, že milovník panelové výstavby může pravidelně usínat s někým jiným a jistě právě proto nedošlo k naplnění jednoho z mých výše načrtnutých scénářů. Tuto variantu pro tuto chvíli zavrhnu, podrobím ji hlubší analýze v následujících dnech.

Hlad mě zavede do království utrpení zvířat a přepaleného tuku, kde se nedbá sedmihodinnové pracovní doby. Objednám si pálivá kuřecí křídla. Posléze se cpu v kuchyni a myslím na to, že jím jako čuně. Na následující den si proto plánuji úklid stolu a sport, abych odčinila tenhle kuřecí přešlap. Za normálních okolností totiž v noci nejím, nýbrž spím.  

Dojedla jsem a jdu si lehnout, unaveně odkládám vrstvy oblečení na kupičku, stoupám po schodech na patro, schovám peřinu mezi stehna a obejmu ji, v hlavě si přehrávám večer /myšlenky směřují k milovníkovi panelové výstavby/, skulím se na bok, propadám se rovnou do tuhé, nehybné fáze REM.

„Probudit člověka v REM fázi je obtížnější než v ostatních spánkových stadiích. Dochází k úbytku svalového napětí, což je patrné v uvolnění obličeje spícího. Změny průtoku krve vyvolávají u mužů erekci a u žen prokrvení vaginální oblasti. Autonomní nervový systém se projevuje značnými nepravidelnostmi v pulsu, dýchání a hodnotách krevního tlaku. Mozek má zvýšenou spotřebu kyslíku, což ukazuje na regenerativní funkci spánku pro centrální nervovou soustavu. Zjistilo se, že náhlé pohyby, kterými spící jedinec mění svou polohu, se objevují zpravidla těsně před nebo těsně po REM fázi spánku.”[1]

 

Nevědomí.

Tma.

Díra.

Předěl.

 

Světlé ráno.

Šmátrám po telefonu.

 

„Jakej byl zbytek cesty noční Prahou?“

Milovník panelové výstavby nezapomněl.

Usmívám se a ještě chvíli objímám peřinu.

Dnes bude dobrý den.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---