Skvrna III - Útěk

O rok později

Slyším poryvy větru a cákance vody na oknech. I přesto, že je sedm ráno a červen k tomu, musíme mít rozsvíceno. Celým domem voní ovesná kaše s  malinami a skořicí. Jáchym ji nabírá plnými lžícemi a nemůže se dočkat, až se podívá na dno talíře. Jakub hmotu převaluje sem a tam, vyškrabuje si do kaše obrázky. Možná je to silnice. Já jíst nemohu, žaludek mám celý stažený a jsem ráda, že do sebe dostanu hrnek rozpustné kávy s mlékem. Nutím se do klidu, i když celé moje tělo je v napětí a chce bubnovat prsty do desky stolu, klepat nohou a poposedávat na židli. Nic z toho nedělám, jen drtím v prstech keramiku hrnku. Snad to vydrží. Jako úsměv, který jsem si vlepila před půlhodinou u zrcadla spolu s neslíbatelnou rtěnkou na bledé půlměsíce.

Dospělý Jáchym listuje jedním prstem v mobilu a bezmyšlenkovitě přikusuje toust se slabou vrstvou másla a silnou vrstvou marmelády. Špatně se oholil. Na krku mu zbyl trojúhelník velikosti mince, který se s břity nepotkal. Šmouha na jeho dokonalém outfitu. Zlomyslně mlčím a představuji si jeho první setkání s odrazem tváře někde na toaletě u zasedačky, až to fau-pax objeví. Jak ho to rozhodí. Jeho dnešní první rozhození. A co teprve ta další?

„Nemáme druhý deštník!“ neobtěžuje se zvednout ke mně oči. Dál tikají ze strany na stranu, jakoby hrály hodně zrychlený tenis.

„Prosím?“

„Zapomněl jsem svůj deštník minulý týden v kanceláři, vezmu si tvůj.“

„Aha. Dobře.“

„Na dnešek je naplánovaná večeře s německým vedením. Předpokládám, že se to protáhne, tak mě nečekej.“

„Neměl jsi jet s Jáchymem na trénink?“ Neměl. Vždycky zapomene. Nebo má něco důležitějšího.

„Tak ho tam jednou můžeš vzít ty, ne?“ už mě významně sjíždí zpoza brýlí, „nebo je to snad problém?“

„Můžu jet s Adamem!“ odhodlaně vstává s prázdným talířem Jáchym od stolu.

„Ne, máma tě tam odveze!“ Konec diskuze. Ředitel zeměkoule rozhodl. Koušu se do vnitřní strany tváře, abych zaplašila to nutkání, které kousavé poznámky mají. Železitá pachuť připomíná, co se nedá zapomenout: Mlč, dneska už, prosím tě, mlč! Kávou vyplachuji ústa a povzbudivě mrkám na Jáchyma. Kuba vypadá, že dojedl. Hypnotizuje změť zatáček, nepřehledných horizontů i rovných úseků, které vytvořil. Beru mu talíř, než si toho všimne otec. „Vypij to!“ kývám směrem k hrnku s čajem. Jsou na něm králíci z klobouku. Kubu každé ráno probouzí moje: „Vstávat a cvičit!“ a Kuba dnes a denně odpovídá: „A proooč?!“ Je to náš rituál. „Dětinský nesmysl!“ podle Jáchyma staršího.

 

Povinný polibek ve dveřích. Jeho tvrdé rty na mých. Hrubý stisk paže. A závan kolínské, jejíž značku nikdy nemění. Nezapomene se mi připomenout, i když jen dávám do pračky jeho košile, nebo stelu postel. Je všude. V záclonách, v potahu pohovky, ručnících i v koberci. Označení, že mu tady tohle všechno patří. Je i v mých vlasech a vlasech našich synů. Patříme mu všichni. Jen růžová kosmetická taštička se stříbrnou destičkou s logem v mé kabelce, co v ní nejsou šminky ale troje rodné listy a troje pasy, několik tisíc v hotovosti a klíčky od auta z půjčovny, ta mu nepatří. Jen si na ni vzpomenu, hned mi začne žaludek v břiše tancovat a musím polykat, abych zahnala nevolnost. Radši se neodvažuji na kabelku visící na věšáku v chodbě ani podívat. Co kdyby pojal podezření. Co kdyby něco vytušil? Ne, nic neví. To by takhle v klidu neházel v garáži Amině tenisák. Ta lítá jak šílená, jazyk za ní vlaje a rozzářenýma očkama sleduje, kam míček poletí. „Amina, aport!“ a Amina běží, skáče a ještě ve vzduchu chytá balon do zubů a hrdě kráčí k páníčkovi. S trhavými pohyby hlavou pokládá aport Jáchymovi k nohám. „Pašák, Amina, pašák!“ plácá ji po boku, až vrtí ocasem jako pan učitel rákoskou. Manžel tenisák zdvihá, napřahuje se a hází ho proti zdi. Amina nevnímá nic okolo, chce vyrazit mocným skokem a chytit ho v letu, půlka těla ji ale zrazuje a zůstává na zemi. Ta druhá s ní smýkne takovým způsobem, že tlamou vrazí do pneumatik vyskládaných u zdi. Chvíli leží omráčená šokem, ale pak se zdvihá, aby se oklepala. Oklepe se zase jen ta jedna půlka, ta druhá co nezvládne v setrvačnosti, to už neudělá. Pořád se točí doprava. Dopadá na pravou tlapu. A Jáchym znejistí.

„Kláro! Ami něco je!“

„Co se děje?“

„Nevím, podívej, jak divně chodí. Jakoby celá nakřivo.“ Starostlivě bere její hlavu do dlaní a prohlíží si ji. „Co je ti, holka?“

„Možná je jen unavená. Třeba se z toho vyspí.“

„Třeba.“ Neochotně přikyvuje, ale je jasné, že se mu návštěva veteriny do jeho nabitého programu vůbec nehodí.

„Dneska nežrala. Podívej, má plnou misku!“ Ukazuju prstem. „A ani nepila!“ všímám si.

„To se mi nelíbí, Kláro! Až se vrátíš z práce, zavolej mi, jak na tom je. Když tak bych s ní radši zajel.“

 

Mezi futry stojí malý Jáchym, nakrčené čelo odráží starosti. Když si ho všímáme, odvažuje se zeptat: „Co kdybych zůstal s Aminou doma? Dám na ni pozor.“ Dřív než se nadechnu k zamítavé odpovědi, předežene ho otec: „Tak pro dnešek platí. Kdyby něco, jsem na mobilu.“ V jedné vteřině konec růžové naděje se stříbrným štítkem. Jáchym senior je spokojený, že mu miláčka někdo ohlídá, Jáchym junior, že se vyhne zlomkům. A já odkládám plány na neurčito. Kdo ví, kdy se zase uspořádá vše do správné konstelace, aby mohl mít vůbec šanci na úspěch? Rychle mrkám, abych rozehnala nutkání slzet, a opocené dlaně otírám do látky sukně. Za Jáchymem zaklapávají vchodové dveře, u nichž poprvé nikdo steskem nevyje.

 

Ten samý den o devět hodin později.

S Kubou se vracíme do prázdného domu. Jáchym volal nejdřív tátovi a potom mě, že Amina za celý den nic nesnědla ani nevypila, že jen leží a čůrá si do pelechu. Zněl vyděšeně. Manžel se omluvil z práce a vrátil se domů. Naložili Aminu do jeho kombíku, aby ji veterinář viděl. Ještě se nevrátili. Abych Kubu uklidnila, snažím se tvářit, že se nic neděje a zapojuji ho do každodenních činností. Pomáhá mi uklidit nákup i připravovat večeři. Trhá listy salátu, krájí rajčata a strouhá balkánský sýr. Zrovna když připravuje příbory na stůl, rachotí v zámku klíče.

„Pojď mi s Aminou pomoct!“ volá do chodby zlomeným hlasem. Nečekám na nic a běžím. Na pohled na Aminu s tupým pohledem ale připravená nejsem. „Co je jí?“

„Doktor říká, že to vypadá, že jí někdo otrávil. Možná ji nechal vypít Fridex! Co to mohlo udělat za svini, chápeš to? Kdo tohle udělá nevinnýmu tvorovi?!“ Krčím rameny a mlčím.

„Musíme do ní přes noc dostat tyhle kapačky,“ tahá z tašky tři infuze v plastových obalech, „potřebuje zavodnit.“ Amina má už jehlu s motýlky zabodlou v tlapě a ovázanou tak, aby si ji nevytrhla. „Přines mi kladivo a hřebíky, ty flašky musí viset, aby to kapalo!“ Kuba se pro nářadí žene jako první, chce být také užitečný.

„Budu u ní v noci sedět,“ nabízím se.

„Ne, nebudeš. Zvládnu to sám!“

 

Po noci, kdy jsem spala kupodivu velmi klidně, mě budí Jakub: „Táta odjel!“

„A kam?“ ptám se zmateně, rozespale.

„S Aminou.“

 

Kafe mi nevoní, snídaně nechutná. Kluci se u stolu nehašteří. Nelítají mezi nimi pohlavky ani urážky. Náš domov ovládla Obava se Strachem. Ale úplně jiné, než obvykle. Sama nevím, jestli syny vypravit do školy, nebo je omluvit. Na mobilu se během pár minut objevuje zpráva: „Nechávám ji uspat. Připrav na to děti.“ A tak se mi rozhodování usnadňuje tím, že musím mluvit o smrti.

 

V kufru Jáchymova auta leží nehybné ztuhlé tělo. Zafixovaný na věčnost vděčný pohled ve vyhaslých očích. Vyplazený bílý jazyk. A já poprvé v životě šahám na mrtvolu. Už z toho vědomí se mi motá hlava a nohy mám jako z želatiny. Pod tělem skvrna vsáklá do koberce auta. Kdo tohle, proboha, bude čistit? No, kdo asi, do hajzlu!

„Pojďte kluci, uděláme Amí pohřeb,“ láká je pod rozložitý ořech, kde vykopal přes metr hluboký hrob. „Kluci pro ni nakreslili obrázky. Určitě bude ráda, že je v hrobečku bude mít u sebe a nebude jí tolik smutno,“ dojímám sama sebe a dovoluji několika slzám, aby skončily ve výstřihu. Studí.

„Mami, a to už se jako nikdy neprobudí?“ tahá mě za rukáv Jakub. Je ještě v pyžamu. Nese motiv vzteklých ptáků. Ptáky, a špačky zvlášť, Amina vždycky nenáviděla, mohla zešílet, když jí sedali do koruny třešně nad hlavou. V červnu jsme jí museli zavírat do sklepa, abychom nejitřili sousedské vztahy. Mohla si hlasivky vyštěkat. A štěkala by neúnavně celou sklizeň.

„Ne, je mrtvá.“

„A já taky umřu?“

„Taky umřeš. Ale až za strašně dlouho!“

„Když mě nikdo taky neotráví. To bych umřel brzo jako Amina.“

„To sice jo, ale tebe nechce nikdo otrávit.“

„A Aminu chtěl?“ Zoufalé ticho protíná Jáchym: „Nějaká zrůda. Lidská bestie. Tohle nemohl udělat nikdo normální!“

 

 

 

 

 

---